2. den
https://www.ikatolici.cz/novena-svatodusni/

Sedm dní v týdnu a sedm proseb modlitby Páně

Výňatek z českého překladu německého kázání P. Aloise Brühwilera v Praze 5. května 2024

https://rexcz.blogspot.com/2024/05/sedm-dni-v-tydnu-sedm-proseb-modlitby.html

»Jistý a neomylný prostředek zachovati stálý pokoj a poklid srdce, záleží v tom, abychom různé soužení a příkoří, které nás stíhají, ať odkudkoliv přicházejí, přijímali vždy z ruky Páně.« (Sv. Doroteus.)

»Divíte se tomu, že jsem klidně vyslechl, co mi bylo pověděno?« pravil sv. František Salesský jistému řeholníku, který byl svědkem hrubých urážek, jichž se světci právě dostalo. »Třeba si připomenouti, že Pán od věčnosti uchystal mi tu milost, že jsem takové urážky klidně a tiše vytrpěl. Neměl-li jsem píti z kalicha, který mi králem dobrotivým a laskavým byl připraven?«

»Ani vlas s hlavy naší nespadne bez vůle Boží. Věří-li člověk výroku tomuto, a řídí-li se dle něho, požívá duše jeho blaha na zemi«, pravil slovutný sluha Boží. »Kříž, který se zdá býti trápením, mění se v radost a útěchu všem, kteří jsou o pravdě této přesvědčeni.«

Když svatá Terezie zvěděla, že lodička, která ve Falernu potravinami a jinými věcmi byla opatřena, jež byly určeny klášteru, se ztroskotala, zavedla řeholnice na stupně oltáře před svatostánek, aby tam Boha chválily a velebily. »Tak Pán Bůh chtěl«, pravila, »jeho svatá vůle jest mou radostí a útěchou. On jest Pánem, vše přicházi z ruky jeho.«

Nic, Pane, neděje se bez Tvého dopuštění a bez Tvého rozkazu. Všecko řídí a spravuje moudrá ruka Tvá. A vždy chci vše tak přijimati, jakoby to bylo z ruky Tvé. Také nepřestanu za všecko Tě chváliti, neboť Ty jsi Pán a Bůh můj. Amen

Lidské srdce bylo stvořeno Bohem pro Boha. Svět a pozemský život nemůže uspokojit srdce učiněné pro Boha.

Přepis kázání J. Ex. Richarda Williamsona o svátku Božího Těla, 30. května 2024 v Polsku. Zachovává charakter mluveného slova.

In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Amen.

Moji drazí přátelé,

je mi potěšením býti opět zde. Upřímně, možná naposledy. Stárnu a brzy umřu. Proto mám velkou radost, že ještě mohu být na návštěvě v tomto velkém katolickém národě, který byl mnohem věrnější než můj národ, Anglie. Na tento velký svátek Božího Těla.

Tento svátek Těla našeho Pána, které nám zanechal ve svaté Eucharistii, je velikou připomínkou nebe. Pokaždé, když k nám Pán sestupuje ve svatém přijímání, připomíná nám, že náš život není pro tento život, ale pro nebe.

Nebe je jiné než život na této zemi. Pozemský život je slzavým údolím – lacrimarum valle, jak říkáme v modlitbě Zdrávas, Královno.
Nebe není slzavým údolím, ale životem v nepředstavitelné blaženosti. Životem, který naplňuje všechny nejhlubší, největší a nejvyšší touhy lidského srdce. Které pozemský život nemůže uspokojit. Svatý Augustin říká: nepokojné je mé srdce, Pane, dokud nespočine v Tobě. I bezbožní lidé mají tyto touhy, které můžou být splněny v nebi. Pouze v nebi. Protože lidské srdce bylo stvořeno Bohem pro Boha. A tento malý krátký život v slzavém údolí nemůže uspokojit srdce učiněné pro Boha.

Ale Tělo našeho Pána Ježíše Krista je z nebe a pro nebe. Je jako mana Starého Zákona. Neměla žádnou chuť, ale nasytila, zahnala přirozený lidský hlad. Tato mana Starého Zákona, kterou Mojžíš nasytil Israelity na poušti a uspokojil tím jejich fyzické potřeby, byla však pouze předobrazem many Nového Zákona, Těla Kristova, které nesytí jen nižší potřeby, hlad těla, ale je anticipací nebe. Neznamená mnoho pro tento život, znamená však mnoho pro nebe.

Víte, že někteří světci i v pozemském životě byli schopni žít bez jakékoliv stravy, kromě Nejsvětější Svátosti. Například Teresie Neumann v Německu. Nic nejedla ani nepila, lékaři to pozorovali a kontrolovali, sytila se pouze Nejsvětější Svátostí. To je samozřejmě spíše výjimka, než pravidlo, ale vidíme, že náš Pán může vyživovat své svaté i tímto způsobem. Připomínka, že Tělo Kristovo je pravý pokrm sytící nejvyšší lidské potřeby. Může zázračně sytit pozemský hlad, to však není hlavní účel Nejsv. Eucharistie.

Život na zemi není ničím, kromě možnosti vyššího života. V Církvi se nesmíme přehnaně zabývat tímto životem. Druhý vatikánský koncil se snažil přizpůsobit Církev světu, aby Církev uspokojovala potřeby pozemského života. Veliká chyba. Chtěli přizpůsobit Boha bezbožnému světu. Jak můžete chtít zachovat led ve slunečním žáru? Sluneční žár je proti ledu, led je proti slunečnímu žáru. Snažit se přizpůsobit Pána Boha světu je jako snažit se uchovat led na přímém letním Slunci. Mezi nimi je střet. Proto se skrze Druhý vatikánský koncil snažili zfalšovat katolické náboženství, a vytvořili jiné, falešné náboženství.

Proto jsme dnes zde. Na pravé mši, ukazující do nebe, ne jen na „eucharistické hostině“, ve snaze být srozumitelní pro současného člověka. Nemůžeme se snažit měnit a přizpůsobovat Boha. My se musíme přizpůsobit Bohu, a k tomu potřebujeme především katolickou víru. Moderní svět nemá mnoho víry. Dokonce i v Polsku pravá víra mizí, lidé následující nové náboženství ztrácí katolickou víru.

Pán Ježíš k nám v Nejsvětější Svátosti sestupuje z nebe, naše víra se musí upínat vzhůru do nebe. Nejsvětější Svátost je trvalou připomínkou, můžeme říci každodenní připomínkou, že jsme učiněni pro nebe.

Nejsvětější Svátost živí naše duše pro nebe, tak jako pozemské pokrmy živí naše těla pro pozemský život. To znamená, že musíme nechat Pána Boha, aby nás táhl vzhůru. Nejsme stvořeni pro tento život, pro tento svět. Tento život byl zamýšlen pro příští život.

Pán Bůh nám dal svobodnou vůli, která je nebezpečná v tom smyslu, že se můžeme rozhodnout pro peklo. Ale proto nám ji Pán Bůh nedal, dal nám ji proto, abychom se rozhodli pro nebe. A musíme jít po Jeho cestě, pokud chceme do Jeho nebe. A Jeho náboženství nemůžeme přizpůsobit tomuto světu, protože účelem tohoto náboženství je, aby mne táhlo vzhůru do nebe. Náš Pán sestupuje z nebe do způsob chleba a vína, aby sytil mou duši a pozvedal ji k nebi.

Nové náboženství druhého vatikánského koncilu je zkažením katolického náboženství. A pokud jste dnes tady, je to pravděpodobně proto, že jste přijali milost vedoucí k pochopení, že nemůžete následovat toto nové náboženství.

Nedivte se, pokud všemohoucí Bůh učiní váš život na zemi slzavým údolím. A podobně, když zestárneme, můžeme trpět mnoha nemocemi, slabostí, utrpením, jejichž účelem je, abychom netoužili zůstat na tomto světě. Protože musíme pokračovat do vyššího života v nebi. Pokud jsem příliš spokojený v tomto světě, nejsem připraven jít do nebe.

Proto, drazí Poláci, zůstaňte věrni víře vašich předků. Mnoho z nich se dostalo do nebe, ne všichni, ale Polsko bylo vždy věrné, Polonia semper fidelis, a Polsko nesmí následovat moderní svět do pekla.
Nezabývejte se příliš příjemnostmi tohoto světa. Možná teď máme předvečer třetí světové války, která bude strašlivá. Ale to Pán Bůh dopouští, aby duším zabránil příliš se zabývat pozemským životem. Dokonce 3. světová válka bude darem Božím, aby duším zabránil příliš se zamilovat do tohoto slzavého údolí. A aby přiměl lidi, například mladé muže, kteří budou zabiti, a jejich truchlící ženy, aby přestali tolik milovat tento svět a zapomínat, že jsme stvořeni pro nebe.

Drazí přátelé,
choďte ke zpovědi, abyste byli hodni přijmout Nejsvětější Svátost a pak proste našeho Pána, aby vás toto svaté přijímání pozvedalo vzhůru. On každého z nás miluje, miloval i Jidáše Iškariotského, kterému, když přišel do Getsemanské zahrady našeho Pána zradit, řekl: Příteli, proč jsi přišel? Snažil se ho přimět zamyslet se nad tím, co chce učinit. Takže i Jidáš mohl spasit svou duši. Ale měl svobodnou vůli, Pán Bůh mu ji neodebral, a umožnil mu zvolit si peklo.

Drazí přátelé, milujte Boha, zvolte si Boha, zvolte si nebe, a buďte věrni starobylé, pravé víře.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

„Všecko, co vám řeknou, čiňte!“ Mat. 23, 3.

»Každý člověk jest náchylný k tomu, aby poroučel, ale málokdo chce poslouchati; A přece jest prospěšnější poslouchati, nežli poroučeti. Proto také zbožné a svaté duše tak rády a ochotně poslouchají a neznají na světě nic lepšího nad poslušnost.« (Sv. František Salesský.)

Často děkovala sv. Terezie Pánu za to, že jí popřál milosti, aby ráda poslouchala. Ctnost tato naplňovala ji přehojnou útěchou.

Svatá Magdalena z Pazzi takovou útěchu nalézala v tom, že mohla všem býti poddána, že se bála, aby radost, kterou pociťovala, nepřipravila ji o zásluhu poslušnosti. Nespokojila se tím, že poslouchala představené, onať i družkám byla poddána, ba nezřídka poslouchala i těch, jimž mohla poroučeti.

Popřej, Pane, milosti, abych rád poslouchal, bych nad poslušnost nic více necenil a nemiloval, a všecko z lásky konal!

»Není pochybnosti, že poslušnost jest záslužnější a cennější, nežli nejpřísnější skutky kající. Který pak kající skutek může býti tužší a odpornější. než vůli vlastní podrobiti a podvoliti jinému?« (Sv. Kateřina z Bologny.)

Svatá Magdalena z Pazzi, která se velmi mrtvila a zapírala, měla zvyk, že lepších a chutnějších pokrmů, které jí v nemoci byly posílány, nepřijímala. Řekla-li však sestra, která jí pokrmy ty donášela, aby je požila z poslušnosti, ihned je požívala, aniž by cos jiného byla řekla, leč: »Buď Pán Bůh pochválen!«

Když sv. Dositheus pro chorobu nemohl se přísně káti, ba ani nemohl pravidel řeholních zachovávati, přičiňoval se, aby aspoň poslušností si zásluhy získal. A právě touto poslušností tak znamenitě v dokonalosti prospěl, že Pán po jeho smrti jistému poustevníku zjevil, že v nebesích jest ozdoben touž korunou, kterou má svatý Antonín. Tomu mohou se jenom ti diviti, kteří neznají poslušnosti.

Bože můj, jelikož Ti žádná oběť není tak milá a příjemná, jako oběť vůle, proto Ti obětuji svou vůli celým srdcem a s opravdovým předsevzetím, aby vůle má Tvé vůli vždy byla poddána!

»Poslušnost jest pokáním rozumovým, proto také jest oběť tato příjemnější a milejší Bohu, nežli všecky jiné oběti. Více se Pánu Bohu líbí poslední stupeň poslušnosti, nežli všecky ostatní činy, které na svou pěst konáš.« Tak pravil sv. Jan z Kříže.

Když světec tento studoval bohosloví, byl poslán zpět do kláštera, aby tam vedl společný život s bratřími řeholními. Jelikož však představený kláštera se domýšlel, že jest světec vědomostmi nadut, dal mu malý katechismus, a zapověděl mu, že nesmí jiné knihy čísti, a poručil mu, aby jako malé děti každou slabiku zřetelně vyslovoval. Jan z Kříže podrobil se tomuto rozkazu ochotně, nečetl žádné jiné knihy kromě katechismu, a četl jej tak, jak mu bylo nařízeno, aby se v poslušnosti cvičil. Tím došel dokonalosti i v poslušnosti i v mnohých jiných ctnostech.

Velmi krásně praví sv. Bonaventura: »Jakož ten větší lásku dokazuje příteli svému, kdo služebníka jeho ctí a jemu slouží, nežli kdyby tutéž službu prokázal samému pánu, u něhož sluha se nalézá, tak jest poslušnost, kterou prokazujeme lidem, záslužnější, než kdybychom ji prokazovali Bohu samému, jsou-li lidé tito Bohem ustanoveni, aby jeho jménem rozkazovali.

Popřej, Pane, abych si poslušnost oblíbil. Rychle, věrně a s radostí chci z lásky k Tobě vsecko vykonati, cokoliv se mi poručí!

»Všecko dobré, co na tvorech spatřujeme, záleží v plnění vůle Boží. Avšak nikdy nemůžeme lépe vyplniti, co Pán od nás žádá, leč cvičíme-li se v poslušnosti, v níž jest zničení sebelásky a pravá svoboda dítek Božích. Z té příčiny také zbožné duše rády poslouchají.« (Svatý Vincenc Paulánský.)

Sv. Magdalena z Pazzi láskou upřímnou Inula k poslušnosti, kterážto poslušnost ji chránila, že nemusila se říditi vlastní vůlí. Ano i v nemoci a v pokušení jevila tvář veselou a usmívavou, kdykoliv bylo jí něco poručeno. Touto radostí a úsměvem dávala na jevo, jak jest srdce její ochotno v poslušnosti se cvičiti.

Jistý svatý poustevník, jenž dlouhou dobu žil na poušti, vypravoval, že měl kdysi vidění, v němž zřel čtyry druhy nebeských měšťanů: Takové, kteří úpěli a naříkali ve velikých bolestech, jiné, kteří chudým dávali hojné almužny, pak poustevníky, kteří celý život trávili na poušti, a konečně takové, kteří rádi a ochotně poslouchali. Tito poslední byli ozdobení zlatými korunami.

Všecky mé činy, Pane, ať vycházejí z poslušnosti; neboť nikdy nechci vymaňovati se z poslušnosti abych vůli Tvou svatou věrně a rád plnil!

P. Paul Rousseau bude sloužit mši sv. v Praze mj. i zítra, na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

https://www.neposkvrnenesrdce.cz/

Kdyby katolík v roce 1965 odjel do daleké pohanské země, po pěti letech se vrátil a přišel na mši svatou do svého farního kostela, byl by pravděpodobně zmaten z toho, co kolem sebe vidí a slyší. Možná by i zapochyboval, jestli si po delší době, co nebyl přítomen, nespletl adresu nebo zda kostel nezměnil majitele.

Méně než patnáct let stačilo k tomu, aby byla oficiální římská liturgie přetvořena k nepoznání. Změny bezprecedentní svým rozsahem a rychlostí jistě můžeme označit za revoluční. Než však revoluce propuknou naplno, rodí se zpravidla nenápadně a téměř nepozorovaně. Liturgická revoluce není výjimkou.

Tato kniha je pátráním po jejích pravých kořenech, které nespočívají ani v Druhém vatikánském koncilu, ani v osobě Annibala Bugniniho, ale mnohem hlouběji, než by mnozí čekali.

Materiály, které autorka předkládá, nutí čtenáře zamyslet se i nad jeho vlastním chápáním své účasti na liturgii. Nemůže snad být i ten, kdo vyhledává nebo slouží výhradně tradiční římskou liturgii, bezděčně ovlivněn revolučními myšlenkami?

https://www.christianitas.cz/p/liturgicka-revoluce

I osel ví, jak uctít Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti. Jak to, že to neví někteří „katolíci“?

Polozapomenutá devítiúterní pobožnost ke sv. Antonínovi z Padovy, kterou dle pověsti zjevil léta Páně 1617 jisté zbožné ženě sám světec. Vysokou cenu této pobožnosti potvrdila i Církev svatá, když ji v 18. století papežové obdařili částečnými, ba dokonce i plnomocnými odpustky.

https://www.christianitas.cz/p/devitiuterni-poboznost-ke-sv-antoninovi-z-padovy

Proč si neutahují z jiných náboženství? Správná otázka.

Mohlo by se zdát, že rozdíl je v tom, že katolíci jsou nanejvýš znechucení, zatímco udělat si takový hnus z islámu, padají hlavy.

To ale není ten hlavní důvod. Rozdíl je hlavně v tom, že válka leváků je ve své nejhlubší podstatě válkou proti Bohu, proto samozřejmě bojují proti jedinému náboženství, které pravého Boha uctívá. Ostatní (falešná) náboženství jsou s nimi takříkajíc na jedné lodi, tak proč by proti nim bojovali? Dobře jim slouží jako nástroj rozkladu křesťanské civilisace.

Najde se dostatek šlechetných lidí, ochotných bojovat za Dobro, Pravdu a Krásu, za Krista a jeho království alespoň tak horlivě, jako Jeho nepřátelé bojují proti Němu?
Naše vítězství je jisté.
Naše vlažnost však může přispět k věčnému zatracení mnoha duší, včetně našich dětí.
Kdo se přidá k hnutí obnovy?

„Drazí bratři a sestry,

nejprve mi dovolte, abych se s vámi podělil o svůj klid, s nímž čelím této zkoušce. Stejný vnitřní klid jsem zažil, když jsem před několika lety znovu objevil tradiční mši, kterou jsem od té doby nepřestal výlučně sloužit a která mě přivedla zpět k tepajícímu srdci našeho svatého náboženství, abych pochopil, že sjednocení s Kristem Knězem v oběti věčnému Otci se nutně musí promítnout do mystického obětování sebe sama po vzoru Krista Oběti, v obnovení Božského řádu, v němž nás křesťanská láska stravuje láskou k Bohu a bližnímu, a ukazuje nám, jak nepochopitelné – a také nepřijatelné – je cokoliv měnit na tomto dokonalém řádu, který Církev svatá předjímá na zemi právě tím, že do středu všeho staví Kříž. Stat Crux dum volvitur orbis [Kříž stojí, i když se svět otáčí.].

Šedesát let se však spolu se světem volvitur et ecclesia [otáčí i církev]. Církevní tělo také ztratilo svůj bod stability: včera v šílené snaze přizpůsobit se světu změkčením své nauky; dnes v úmyslné snaze vymazat Kříž, znamení odporu, aby se zalíbilo Pánovi tohoto světa. A ve světě, který je nepřátelský Kristovu Kříži, není možné hlásat Krista a Krista Ukřižovaného, protože to „rozvrací lidské bratrství“, z nějž je vyloučeno otcovství Otce. Nepřekvapuje proto, že ti, kteří hlásají Evangelium beze změn, jsou považováni za nepřátele. Křesťanům všech věků a na prvním místě Pastýřům se vždy odporovalo, bojovalo se proti nim a byli zabíjeni právě pro tuto neslučitelnost mezi Civitas Dei a civitas Diaboli. Pán nás učí: „Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovati; jestliže mé slovo zachovávali, i vaše budou zachovávati.“ (Jn. 15:20)

Před několika dny mě církev zotročená světem postavila před soud za schizma a odsoudila mě k exkomunikaci za to, že jsem otevřeně vyznával Víru, kterou mi Pán mým biskupským svěcením nařídil hlásat; tutéž Víru, pro kterou byli zabíjeni mučedníci, pronásledováni Vyznavači, vězněni nebo vyháněni kněží a biskupové...“

Celé kázání kázání věrného arcibiskupa Vigana v reakci na „exkomunikaci“:
http://rexcz.blogspot.com/2024/07/in-sanguine-tuo-kazani-arcibiskupa.html