»Více prospívá za měsíc v dokonalosti, kdo náruživosti ustavičně umrtvuje, nežli ten, kdo dlouhá léta kající skutky koná, při nichž nezřídka největší podíl má samoláska.« (Sv. Jan z Kříže.)

Když sv. Magdalena z Pazzi byla novicmistryní, rozmlouvala často se sestrami o nutné potřebě sebezapírání, a sice v tom směru, že třeba odpírati tělesným náklonnostem, chce-li kdo v ctnosti prospívati. A svědomitě používala každé nahodilé příležitosti, aby sestry touto cestou posvěcovala. Ty sestry, které rády se obíraly rozjímáním, přidělovala různým pracím tělesným, druhé naopak, které měly zálibu v práci tělesné, naváděla ke zbožnosti a k rozjímavému životu. Nejedno pokoření uchystala těm sestrám, které se ho hrozily a bály. Když pak zvěděla, že jistá sestra má velikou zálibu v knížce, kterou sepsala, poručila jí, aby ji hodila do ohně. Sestry novicky, které byly o tom přesvědčeny, že světice má na zřeteli dobro jejich, poslouchaly ochotně daných pokynů a rozkazů, a dospěly ku křesťanské dokonalosti.

Uděl mi, Pane, milosti, abych sám sobě odumřel, po lidské chvále nebažil, ale jenom k tomu směřoval, bych Tobě se zalíbil! Dej, abych dbal blahých vnuknutí Tvé milosti, bych jenom ji následoval, nedbaje toho, po čem tělesnost touží!

»Především máme o to se přičiniti, abychom popřední náruživost, neboli popud, náklonnost, chybu a zastaralý zvyk, který nás ke zlému ponouká, umrtvili a vykořenili. Je-li král zajat, jest bitva vyhrána.« (Alfons Rodriguez.)

Svatý Ignác napomínal často novice, který byl zlobivý a prchlý. »Synu můj, opři se chybě té, a buď ujištěn, že v nebesích budeš míti krásnější korunu a hojnější odplatu, nežli ti, kteří jsou letory tiché a mírné.«
Když pak jednou novicmistr na toho mladíka si stěžoval, že jest urputný, a že není naděje na polepšení, odpověděl světec:
»Zdá se mi nicméně, že tento mladík v několika měsících více v ctnosti pokročil, nežli druhý, kterého tak velmi vychvalujete, za celý rok.«

Svatý František Salesský byl tak tichý a mírný, že každý, kdokoliv světce znal, se domýšlel, že tichost a mírnost má od kolébky. Avšak pouze mnohým bojem a ustavičným sebe zapíráním, dosáhl oné neobyčejné vlídnosti a tichosti, kterou každého získal. Vždyť zlost, jak sám se k tomu zná, byla jeho největší náruživostí.

Uznávám, Pane, že pýcha nade mnou panuje, že jsem dosud jenom o to dbal, abych sám sebe upokojil, a že jsem i nemnohé skutky dobré konal nedbale a netečně! Avšak umínil jsem si, že milostí Tvou podporován, se polepším, sebelásky se zhostím, Tebe stále budu pamětliv, a všecky činy své vykonám pouze k Tvé cti a chvále.«

»Netruď se nadarmo; nedosáhneš pravého klidu duchovního dotud, dokud všeho se nezhostíš, po čem toužíš!« (Sv. Jan z Kříže.)

Jistý bratr řeholní přišel kdysi k opatu Agathonovi, a pravil: »Bylo mi rozkázáno, abych se odebral na místo jiné, ale já se ho bojím, že na tom místě, pro něž jsem určen, budu míti mnohá a četná pokušení. Rád bych poslechl, a na místo určené se odebral, ale odstrašuje mne nebezpečenství, které mi tam hrozí.

I odpověděl mu opat Agathon:

»Bratře můj, já jsem si v podobném případě takto počínal: podrobil jsem se rozkazu, a tím zároveň i pokušení přemohl!«

Svatý Makarius Alexandrijský po několik nocí ani oka nezamhouřil, a byl-li přemožen spánkem, opřel pouze hlavu o zeď, a trochu zdřímnul. Tento vzor sebezapření odvažoval si chléb a odměřoval i vodu, které bylo třeba k zachování života, tak že nikdy se úplně nenasytil a nikdy žízně úplně neukojil. Tímto stálým sebe zapíráním a umrtvováním dospěl k takové dokonalosti a došel tak hojných milostí, že v modlitbě byl často u vytržení, a že nadto slastí nebeských již v životě tomto okusil.

Očisti, Bože, srdce mé ode všech nezřízených žádostí, a sprosti je všech tužeb, které se protiví božským a svatým věcem! Neboť netoužím po bohatství, po cti a radostech a rozkoších vezdejších, ani po chvále a lásce tvorů, jenom po nebi dychtí srdce mé, a po milosti, kteráž by mi do nebe pomohla, abych tam Tebe miloval, chválil a požíval na věky!

Stránky www.ikatolici.cz jsou přesouvány na bezpečnější server a ještě nějaký čas potrvá, než se vše doladí.
Informace o velikonočních Bohoslužbách zatím najdete také zde: https://www.neposkvrnenesrdce.cz/

»Sjednocenost a srovnalost vůle naší s vůlí Boží jest, po níž přede vším jiným toužiti máme. V tom jest nejvyšší dokonalost. Kdo sám sebe se zříká, vůli Boží dokonale plní, ten dosáhne milostí přehojných, a prospěje v životě duchovním.« (Sv. Terezie.)

Když byl jednou Alfons, král Aragonský, panovník velmi moudrý, tázán: Který člověk by byl nejšťastnějším na světě, odpověděl: Ten, který se vůli Boží dokonale podrobuje.

Při pouhém výroku: »Vůle Boží!l« byla sv. Magdalena z Pazzi naplněna zvláštní nevýslovnou sladkostí a lahodou.

»Ještě nikdy jsem neměl zlého dne,« pravil žebrák, který chléb si vyprositi musil u dveří, a jsem vždy spokojen. Jsem-li hladov, chválim Boha; prší-li, velebím Boha; jsem-li potupen, pohaněn, trýzněn, anebo trpím-li jakékoliv příkoří, děkuji Bohu; neboť všecko chci, co Bůh chce bez výjimky a bez výhrady. Cokoliv mne potká, přijímám všecko jako dar Boží s velikou radostí. A dar ten jest mi užitečnější a prospěšnější, než cokoliv jiného, tak jenom dochází člověk blaženosti.«

Všecko, Bože, chci, co Ty chceš, a protože Ty chceš! Vůle Tvá jest vůlí mou, zalíbení Tvé, zalíbením mým. Taková jest má prosba, taková má modlitba. Zachovej mne, Pane, v této žádosti, kterou milost Tvá v srdce mé vlila.

Květná neděle

Církev svatá nám při průvodě dala nahlédnouti na jeden paprsek slávy Vykupitele po jeho zmrtvýchvstání, abychom snáze snesli pohled na jeho nesmírné ponížení před dokonáním díla naší spásy. Ústy proroka volá Kristus ve Vstupu úpěnlivě k Otci o pomoc ve své bezedné úzkosti a sklíčenosti.

Nechme otřásti nitro svého srdce tímto bědováním a rozjímejme, co to znamená, že Kristus sám sebe ponížil, aby nás mohl spasiti! Vezměme si za příklad jeho pokoru a vězme, že nejen Spasitele s nebe svedla, ale také nás opět do něho přivede.

— Nejhroznější skutek pod sluncem je dokonán: člověk zabil Boha, tvor Stvořitele, Ďábel dovršil svoje dílo pomocí rukou lidských. Ale tím sám sebe zničil. Z rukou vypadlo mu žezlo, jímž až dosud vládnul nad lidmi. Brány předpeklí se otevřely a vypustily ze svého vězení duše spravedlivých, jež se nemohly tohoto okamžiku dočekati. Praotec Adam přivítal druhého Adama, jenž vykoupil to, co prvý promrhal. Syn Boží vyplnil svoje vykupitelské dílo. Otec nebeský usmířen hledí na zem, která je obmyta krví nejčistší, nejspravedlivější a nejsvětější.

Myslíme však na to, Co stálo Krista naše vykoupení? On, na němž nebylo nejmenší skvrny, nedokonalosti a hříchu, odpykával za nás všecky tresty, svedl na své nevinné tělo všecky rány, které patřily nám, vpustil do své přesvaté duše všecky úzkosti a hrůzy, které jsme svými hříchy na sebe poštvali. Nalezneme ještě větší lásky? Čím se odměníme tomuto svému prvorozenému Bratru? Jak obvážeme jeho rány, setřeme krvavý pot? Nežádá od nás ničeho, než jen lásku k Bohu, k sobě a bližnímu, která nezapomíná, jak hřích je hnusný a prokletý před Bohem, k němuž se nedostane nic, co není čisté, dokonalé a svaté.

Toto jest tedy noc, která temnoty hříchu světelným sloupem očistila! Tato noc to jest, která dnes po veškerém světě ty, kdož věří v Krista, od nepravostí světa a temnot hříchů odděluje, vrací milosti, snoubí se svatostí! Toto jest ona noc, kdy Kristus pouta smrti zlomil a jako vítěz z říše mrtvých vystoupil! Neboť nic by nám neprospělo se zroditi, kdyby se nám nedostalo vykoupení! O přepodivná blahosklonnost tvé dobrotivosti k nám! O neocenitelná něžnost lásky! Abys vykoupil otroka, Syna jsi vydal!

Požehnané Velikonoce!

Pán Bůh zaplať P. Rousseauovi, že přijel a posloužil Pánu Bohu i nám věřícím nejen svátostmi, ale i přenádhernými zpěvy atd.

»Cesta k nebi jest úzká. Kdo chce touto cestou projíti, třeba, aby všeho se zhostil a kříže Páně se přidržel; musí býti ochoten všecko z lásky k Bohu trpěti«. (Sv. Jan z Kříže.)

Tauler vypravuje o zbožném služebníku Božím, který se obával, že by hojné úlěchy, které na zemi zakoušel, mohly mu býti závadou v dosažení života věčného. I prosil Pána vroucně, aby ty útěchy mu odňal. Když srdce jeho kdysi proniknuto bylo velikou útěchou, které zakoušejí jenom svatí Boží, pravil: »Žádné útěchy nežádám na světě, jenom Ty, lásko má, přebývej v srdci mém! Dostačí mi, vyplní-li se vůle Tvá svatá na mně!«

Jednou zaslechla svatá Gertruda slova Kristova: »Dospěla-li duše lidská k tomu, že i v utrpení, kříži a soužení Boha chválí a velebí, tehda přijímá jako milá nevěsta z rukou Kristových věneček myrhový; neboť vděčnost za utrpení, protivenství a kříž jest nejkrásnější a nejdražší korunou duše«.

Uznávám, Pane, že mi mrtvení sama sebe jest třeba, nedopouštíš-li Ty na mne žádného soužení. Vímť že cesta k nebesům jest úzká, a proto prosím, učiň, abych z lásky k Tobě na kříži žil a umíral.

»Pán Ježíš odměňuje služby věrných služebníků obyčejně soužením, Soužení a protivenství jest ceny nemalé pro duše, které Tebe milují, Bože můj! Ó kéž poznají velikou cenu soužení a protivenstvíl« (Sv. Terezie.)

Kdykoliv blahoslavený Palafox po skutku dobrém, který vykonal, byl potupen anebo křížem navštíven, přijímal vše jako zvláštní a vzácný dar Boží a pravil: »Nečekám zde na zemi na odměnu za skutky dobré, které z lásky k Bohu činím, a právě tím upevňuji se v naději, že láska a dobrota Boží hojnou odměnu v nebi mi chystá.

Když sv. Terezie zaslechla od Pána, že zásluha za skutky naše nezáleží v duchovní útěše a sladkosti, nýbrž v práci, utrpení a lásce, byla zvlášlní, nevýslovnou touhou prodchnuta, aby mohla pro Miláčka trpěti, a často pronášela slova plamenná: »Pane, buďto trpěti anebo umřít! « Onať skoro záviděla svatým Božím, kterým bylo přáno mnoho trpěti. Přirozenost často se vzpouzela proti mnohému namáhání a četnému kříži a utrpení; avšak prosila Pána, aby nedbal takých citů, nýbrž aby poručil, cokoliv se mu líbí, byť i přirozenost pod tíží klesala a omdlévala.

Ó můj trpící Spasiteli, vlij v srdce mé takovou lásku ke kříži, abych, nemohu-li trpěti, trápen byl myšlenkou, že mne nemáš za hodna, abych pro Tebe trpěl, a naopak abych celým srdcem se radoval, dopřáno-li mi trpěti, jelikož mne tím přidružuješ ke svým přátelům!

»Vy duše, které toužíte po klidu a útěše, kdybyste věděly, jak jest Bohu milo a vám prospěšno, můžete-li trpěti, vy byste nikdy a nikde útěchy nehledaly; naopak byste považovaly za veliké štěstí, můžete-li kříž za Ježíšem nésti.« (Sv. Jan z Kříže.) —

Kristus Pán zjevil sv. Terezii, že Otec nebeský ty duše za své miláčky považuje, které, mají-li veliké trápení, s velikou láskou trpí. Od té chvíle proměnilo se veškero její soužení v radost a útěchu. Pravila, že by bolesti a soužení nevyměnila za všecky poklady vezdejší. Jejím heslem bylo: »Trpěti anebo umříti!«

Paměti hodna jest rozmluva, kterou tato světice měla se ctihodnou matkou Diazou, která byla její milou přítelkyní. Když jí matka Diaz pravila, že skoro umírá touhou, aby mohla k Bohu se dostati, odpověděla jí světice, že ona naopak přeje si, aby vyhnanství její bylo prodlouženo, jelikož zde můžeme aspoň pro Boha něco trpěti, kdežto v nebi jenom přijímáme a požíváme radost nehynoucí, a že na věčnosti máme dosti času, abychom radosti nebeské užili. Lépe tedy zde pro Pána trpěti, abychom se mu zalíbili.

Uznávám, Spasiteli můj, že veškery poklady vezdejší nemohou se vyrovnati kříži, a že blaženost má záleží v tom, abych s křížem Tebe následoval. Popřej mi tedy, kdykoliv mne soužením navštěvuješ, abych z lásky k Tobě a rád trpěl, tak aby se mi kříž proměnil v blaženost nebeskou!

»Jedno jediné zvolání: „Buď Pán Bůh pochválen“ v soužení vyváží celý tisíc zvolání: „Buď Pán Bůh pochválen“ v době štěstí«. (Jan z Avily.)

Když blahoslavená Angela z Foligny byla kdysi tázána, jak může s takou radostí trpěti, odpověděla: »Věřte mi, lidé neznají ceny utrpení a kříže; kdybychom znali pravou cenu soužení, my bychom po nich dychtili, a každý by hleděl bližního v utrpení předhoniti.«

Týmž duchem veden mluvil i ctihodný Alfons Rodriguez, bratr laik z Tovaryšstva Ježíšova, v hrozných bolestech, jež mu působil kámen, pro kterýžto hrozný neduh musil ležeti na loži úplné tři měsíce ustavičně na jedné straně, nemoha se na druhou stranu obrátiti. V těchto mesmírných bolestech volal ustavičně: »Ještě více, Pane, ještě více!l« a »Ježíši a Maria, má nejsladší lásko, kéž mi přáno, bych mohl z lásky k Vám žíti i umříti, a abych ne sobě, nýbrž Vám úplně náležel!«

Uznávám, Pane, že nic není na světě tak žádoucí jako kříž, nic tak prospěšné, jako s oddaností a láskou ve spojení s Ježíšem trpěti, a přece nemohu bez milosli Tvé ani utrpení a kříž milovati. Proto volám k Tobě: vlej v srdce mé touhu po utrpení, a dej, abych veškeren kříž, kterým mne navštívíš, z lásky k Tobě nesl.

»Nemá pravé trpělivosti, kdo chce trpěti, mnoho-li se mu líbí, a od koho se mu líbí. Člověk opravdu trpělivý nedbá jak dlouho trpí, ani toho, jak trpí, ani toho, od koho trpí«. (BI. Tomáš Kempenský.)

Jistá zbožná paní, která toužila po zbožnosti a dokonalosti, prosila sv. Jana Zlatoústého, aby jí poradil, co by měla činiti. Světec mezi jinými prostředky poradil jí i ten, aby přijala do domu nemocnou osobu, by ji z lásky ku Kristu ošetřovala a mile nesla, cokoliv při tom zkusí nemilého a odporného. Že pak paní ochotně rady uposlechla, poukázal ji na vdovu nemocnou, kterou si vzala a jako vlastní dceru ji ošetřovala. Tato vdova, která byla velmi nábožná a vděčná, děkovala stále ošetřovatelce za každou sebe menší službu, a paní jen toho želela, že nemá příležitosti, aby také mohla trpěti. I šla k sv. biskupovi a stěžovala si. Světec pravil: »Já vám opatřím jinou, při níž můžete se v trpělivosti velmi cvičiti«.

Tato byla stará, mrzutá a nevděčná žena, které nic nebylo vhod, ať jí činil kdo cokoliv, a která nezřídka služby ošetřovatelky potupou a hanou splácela. Paní snášela vrtochy bábiny trpělivě a ochotně. Když pak se sv. biskupem se sešla, děkovala mu, řkouc: »Tato žena mi skutečně poskytuje, čeho mi třeba!«

Hotov jsem, Pane, trpěti, kdy chceš, co chceš a od koho chceš. Kdyby však vůle má nebyla ochotna trpěti, nakloň ji dobrotivě k trpělivosti, a zachovej ji milostí svou, aby ochotně trpěla.

"Panna Maria zná naši slabost, ví, že sami nestačíme na přemožení nepřátel vnějších a vnitřních a proto si přeje, abychom užívali prostředků, které Syn její ustanovil k naší spáse. A jedním z nich nejúčinnějších jest svátost biřmování. Zpravidla ji přijímáme ve věku mladém, v době nejnebezpečnější, kdy nejvíce potřebujeme posily v boji proti škůdcům tohoto světa, kdy nepřátelé spásy nejúsilněji dorážejí na duši mladistvou a někdy i vítězství dosáhnou. Abychom neklesli, abychom statečnými byli a zůstali, k tomu ustanovil Kristus biřmování a P. Maria své ctitele k této svátosti přivádí, jsouc přesvědčena o její síle a moci pro spásu duše."
P. František Komárek

Tradiční biřmování v červnu 2024

Zájemci o přijetí svátosti biřmování od tradičního katolického biskupa v tradičním ritu, přihlaste se co nejdříve vyplněním formuláře na stránce https://www.ikatolici.cz/tradicni-velikonoce-a-birmovani/ .

Biřmování mají přijmout děti od užívání rozumu, tedy ideálně ve věku 7–10 let. Biřmování však lze přijmout v každém věku, zbytečně je odkládat ale může být i těžkým hříchem. Rozhodně je vhodné svátost biřmování přijmout před pubertou, aby člověk byl v té době už plně vyzbrojen proti nástrahám těla, světa a ďábla.

Odkládat biřmování na věk kolem 17–18 let, jak je dnes v koncilní církvi zvykem, je projevem nezodpovědnosti a hazardování s duší mladého člověka, kterému jsou upírány z biřmování plynoucí milosti v době, kdy je nejvíce potřebuje.

Přihlásit se mohou též zájemci o udělení biřmování „sub conditione“, kteří mají pochybnost o platnosti svého novus ordo biřmování, která může být zpusobena vadou materie, intence biskupa, nebo neplatností jeho svěcení. Ohledně platnosti nového ritu svěcení biskupů ani vynikající theologové zatím nenašli shodu a jisté je pouze to, že je nejistá. Katolíci jsou však povinni řídit se klasickou církevní zásadu „tutiorismu“, totiž že se rozhoduje pro jistě platný postup vždy, když se vyskytne sebemenší pochybnost o platnosti přijímaných svátostí (viz např. https://rexcz.blogspot.com/2022/08/museji-byt-knezi-kteri-prejdou-k.html).

Příprava na biřmování bude probíhat pod vedením moravského tradičního katolického kněze.

"Podľa Marshalla si ľudia ako Pizzaballa začínajú uvedomovať, že Novus ordo omša bola projektom čisto generácie boomerov (narodených po 2. svetovej vojne), kým mladšie generácie už celkom viditeľne priťahuje tradicionalistické hnutie."

https://christianitas.sk/taylor-marshall-jeden-z-najvaznejsich-kandidatov-na-noveho-papeza-ma-zjavne-tradicionalisticke-tendencie

Zase špatně. Obnova Církve nepřijde, dokud Boží služebníci nepostaví na první místo Boha a Jeho svatou vůli, nezačnou sloužit Mši, jaká se Bohu líbí a neopustí zcela "banální konstrukt" (slova kard. Ratzingera) Novus ordo vytvořený bezbožníky, a to ne proto, že to "přitahuje mladé", ale proto, že si to přeje Bůh.

Tradiční oblečení a gesta nestačí. Jedině důsledná věrnost Bohu nás vyvede z této krize, kterou způsobilo humanistické postavení lidské svévole nad Boží vůli.

"Učte se ode mne; neboť jsem tichý a pokorný srdcem!" Mat. 11, 20

»Tichost jest cennější a dražší ctnost nežli čistota; také jest i hledanější, nežli tato a všecky jiné ctnosti, jelikož jest vrcholem lásky; neboť láska jenom tehdá září leskem nebeským, je-li tichá a dobročinná. Proto také má býti tichost nanejvýš ceněna, a třeba se o to přičiniti, by ji člověk získal«, tak praví sv. František Salesský.

Popřej mi, Pane, aby tichost ze všech mých náklonností, ze všech řečí a skutků zářila, a abych tichostí stal se živým obrazem Ježíše Krista, Pána mého.

Svátek Nanebevstoupení Páně je nejradostnější svátek v roce, jak píše sv. Bernard: "Je totiž dokonáním a náplní všech slavností a blaženým závěrem celé pozemské pouti Syna Božího."

„Kdybyste mne milovali, radovali byste se, že jdu k Otci.“

Duch dnešního svátku je tedy duch radosti (ze slávy Kristovy). Vigilie této slavnosti podává nám v evangeliu bilanci života a působení Spasitelova: „Otče,

a) dílo jsem dokonal, které jsi mi uložil,

b) oslavil jsem tebe na zemi,

c) zjevil jsem jméno tvé lidem,

d) z těch, jež jsi mi svěřil, neztratil jsem žádného,

e) a nyní oslav mne ty slávou, kterou jsem měl u tebe prve, nežli svět byl učiněn.“

»Tichost jest ctností, která jest vlastní jenom duši ušlechtilé. A skutečně jsou lidé, v pravdě tiší, povznešení nade všecko, cokoliv je potkati může. Ano i tehda, když slovem anebo skutkem byli uraženi, neztrácejí ani klidu ani pokoje duše své.« (Sv. Tomáš Akvinský.)

Nikdo neviděl, že by sv. Vincenc Ferrerský se byl kdy poddal zlosti, ani tehda ne, byl-li slovy anebo skutky uražen a potupen.

Odpůrcové a nepřátelé sv. Františka Salesského odvážili se tak daleko, že o světci rozšiřovali nekalé pověsti, podezřívajíce ho ze hříchů proti čistotě. Když pak zvěděl, že ho obviňují z ohavné nepravosti, nerozhorlil se nad tím nikterak, ale umínil si, že počká, až Prozřetelnost Boží nevinnost jeho dokáže, což se stalo teprve za několik let. S pomlouvači rozmlouval vlídně a laskavě, a pomstil se jim jenom tím způsobem, že o spásu duše jejich se přičiňoval.

Nedopouštěj, Pane, aby, cokoliv se proti mně řekne, anebo čímkoliv mne kdo urazí, připravilo mne o pokoj duše, a uděl milosti, abych ty, kteří se mi protiví, považoval za přátele a dobrodince.

1. den Svatodušní noveny

Čím jest advent Vánocům, guadragesima Velikonocům, tím jest tato novena Letnicím — dobou přípravy k přijetí co možná nejhojnějších milostí,

Tam jsme se připravovali na příchod Syna Božího, Spasitele světa, zde se připravujeme na příchod Ducha sv., osvěcovatele a posvětitele našich duší.

V jakém duchu máme tuto novenu konati?

a) V duchu touhy. Božský Spasitel sám snažil se roznítit při poslední večeři v srdcích apoštolů co možno největší touhu po Utěšiteli, všechny modlitby církve k Duchu sv. jsou proniknuty nejvroucnější touhou („Přijď, Duchu sv. ...“), vzývání Ducha sv. koná církev vždy kleče.

b) Na modlitbách, po příkladě apoštolů. Milost Ducha sv. si můžeme jen pokornou modlitbou vyprosit, a čím usilovnější naše prosby, tím hojnější jeho dary.

c) V duchu odloučenosti od světa, s myslí sebranou po příkladě týchž apoštolů, kteří očekávali jeho příchod v ústraní večeřadla na Sioně. Rozptýlenost, rámus a neklid nezřízených světských starostí, duši docela pohlcujících, uzavírá srdce příchodu a působení Ducha sv. a činí je nevnímavým pro jeho svatá vnuknutí.

d) Se srdcem čistým. „Ty srdce čistá miluješ.“ Není větší překážky milostiplnému působení Ducha svatosti, není, co by činilo duši neschopnější k přijetí jeho milosti, než nedostatek čistoty. „Do srdce nečistého nevejde moudrost.“

e) V duchu pokory, svornosti a lásky, aby zmizela poslední stopa všeho, co by se stavělo mezi nás a Ducha sv., Ducha jednoty a milování.

Modlitby noveny viz na
https://www.ikatolici.cz/novena-svatodusni/