Odhalení tajemství války

Autor: I. Šamír Příliš mnoho prvků ukrajinské války nedává smysl. Proč Rusko dělá svůj pohyb na západ tak pomalu? Proč nedochází k rychlým a rozhodným úderům, jiným pro ně nebo proti nim? Jaké jsou skutečné plány USA a Velké Británie? Chtějí snad USA podkopat Rusko? Setkal jsem se se švédským profesorem Z [RZ], mužem s obrovskou vzdělaností a hlubokým porozuměním, abych mu položil tyto otázky. Profesor Z se domnívá, že ukrajinská válka má smysl pouze tehdy, pokud předpokládáme, že jde o válku USA proti Evropě o americký dolar. USA mlátí Ukrajinou Rusko po hlavě a krvácí EU. Velká Británie se snaží vykrvácet jak USA, tak EU. Proč to dělají? Jaký je jejich cíl?

Prof. RZ: Nejdůležitější otázkou je osud amerického dolaru. Konkrétně jde o jeho nadvládu v ekonomickém světě.

Jen tato nadřazenost přináší USA příjem až bilion dolarů ročně. A nejde jen o peníze. Vojenská síla USA je úzce spjata s nadřazeným postavením dolaru. Bilion dolarů, který USA získávají ze světa, je z velké části vynakládán na udržování amerického vojenského komplexu.

Není možné, aby USA nechaly dolar sklouznout na druhé nebo třetí místo mezi světovými měnami. Pokud se tak stane, většina dolarů uložených v zahraničí (a je jich více než 7 bilionů) se jako tsunami nahrne zpět k břehům USA. Inflace by prudce vzrostla a životní úroveň by klesla jako kámen. Následná politická bouře by mohla zemi snadno rozvrátit. USA tedy raději uvidí, jak jde svět ke dnu, než aby tolerovaly zánik dolaru. To platí zejména za Trumpovy vlády.

Nyní se nabízí otázka – kdo ohrožuje dolar? Obvyklou odpovědí je Čína, protože je to jediná země s dostatečně velkou ekonomikou, která tu americkou předčí. To je pravda, ale v mezinárodním obchodě je čínský jüan až na čtvrtém místě s méně než 5 % všech plateb. Na celosvětových devizových rezervách se jüan podílí pouze 2 %, zatímco na americký dolar připadá 58 %, tedy téměř 30krát více! To z jüanu činí potenciální, nikoli však bezprostřední hrozbu pro dolar. V čínském přeshraničním obchodě však jüan v poslední době překonal dolar, pokud jde o objem obchodu. Čínská hrozba pro dolar tedy skutečně roste.

Na euro však připadá 20 % světových devizových rezerv. Tato pětina všech rezerv by místo toho mohla být denominována v dolarech. Euro tedy „ukradlo“ čtvrtinu pozice dolaru, což je desetkrát více než jüan. To je důležité, protože světové měnové rezervy rostou stejně rychle nebo rychleji než světová ekonomika, což si každoročně žádá více rezervních měn. Vydávání této měny a její posílání do zahraničí k uložení jako investice nebo výměnou za komodity vyrobené v zahraničí je v podstatě... no, tisk peněz. Nic nemůže být tak výnosné jako tohle. Proto je euro v současnosti největší hrozbou pro dolar. A tak je objektivně EU hlavním nepřítelem USA.

IS: Ale před vznikem eura hrály jeho roli jiné evropské měny, například marka D, francouzský frank a další. Ty také sloužily jako světové rezervy.

RZ: To je pravda, ale konsolidací těchto měn (a dnes již 20 zemí nahradilo svou měnu eurem a očekává se, že minimálně 6 dalších tak časem učiní) se euro stalo mnohem silnějším a žádanějším pro uchovávání hodnoty než kterákoli z těchto předchozích měn. Možnou výjimkou byla marka D, ale německá ekonomika byla příliš malá na to, aby mohla vážně konkurovat americké.

IS: Musí to z EU nutně dělat nepřítele USA? Mohou to být jen přátelští konkurenti, které spojují společné politické a vojenské cíle?

RZ: Mohly by, a skutečně jimi byly. V minulosti se EU a USA těšily kooperativním vztahům. V prosinci 1999, kdy bylo zavedeno euro, měla EU silnou podporu USA. Prezidentem byl Bill Clinton a USA hospodařily s rozpočtovým přebytkem a těžily z růstu EU. V roce 1995 byla v Madridu podepsána Nová transatlantická agenda, která slibovala užší spolupráci. NATO se rozšiřovalo a USA k tomu potřebovaly podporu EU.

Zpočátku se euro nezdálo být vážným soupeřem dolaru. Začínalo na 1,17 USD, ale brzy kleslo pod paritu a během několika let pomalu rostlo. Situace se však změnila, protože EU rostla rychleji než USA a v roce 2007 ekonomika EU poprvé překonala USA v nominálním vyjádření. Tehdy měla EU téměř 500 milionů obyvatel oproti přibližně 300 milionům v USA. Krize rizikových hypoték zasáhla ekonomiku USA, což posílilo ekonomickou převahu EU. Dne 18. července 2008 dosáhla hodnota eura 1,60 USD.

Američtí bankéři na tento den nikdy nezapomenou ani neodpustí. Pocit nadřazenosti přiměl evropské představitele k diskusi o nahrazení dolaru zvláštními právy čerpání (SDR), která se skládají ze 44 % z dolaru, 34 % z eura a dalších měn. Dominique Strauss-Kahn, ředitel MMF a potenciální francouzský kandidát na prezidenta, byl jejich hlavním zastáncem.

IS: Nechvalně známý DSK!

RZ: Ano, ten. V květnu 2011 byl v New Yorku zatčen kvůli obvinění ze sexuálního napadení. Z MMF odstoupil a trestní obvinění bylo staženo. Jsem si jistý, že žádná souvislost. Ale myšlenka nahradit dolar zvláštními právy čerpání zemřela spolu se Strauss-Kahnovými prezidentskými ambicemi.

Dolar přežil, ale Američané vzali na vědomí: EU není přítel. Zdálo se, že evropské elity čekají na klopýtnutí USA a touží po kontrole nad mezinárodními financemi. Od té doby se zdá, že politika USA je zaměřena na zadržování nebo dokonce zničení EU, aby jí zabránila dosáhnout nadvlády.

Tato změna politiky si vyžádala čas. Zpočátku, když byly ekonomiky USA a EU podobné velikosti, se hovořilo o zóně volného obchodu. Diskuse o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) začaly v roce 2013, přičemž první návrh unikl v roce 2014. Mezitím se ekonomika USA zotavila a rostla rychleji než ekonomika EU.

Pak přišel brexit. Zajímavé je, že jej iniciovala vládnoucí Konzervativní strana, jejíž oficiální stanovisko znělo Zůstat. Referendum bylo konzultativní, bez formální povinnosti realizovat jeho výsledek. V červnu 2016 se 52 % hlasujících vyslovilo pro odchod z EU, čímž se země rozdělila. Anglie a Wales, s výjimkou Londýna, byly převážně pro Brexit, zatímco Skotsko a Severní Irsko hlasovaly pro Remain. Za této situace, pokud britská elita myslela vážně, že chce v EU zůstat, měla k tomu dostatek příležitostí.

Vzpomínáte, jak britská vláda nechtěla vydat Augusta Pinocheta dychtivě čekající španělské justici? Ta měla všechny právní důvody očekávat jeho rychlé vydání, ale k tomu nikdy nedošlo. S brexitem to však bylo jinak.

Navzdory možnostem setrvání v EU a posunu veřejného mínění směrem k setrvání se o brexit tvrdošíjně usilovalo. Spojené království opustilo EU po 47 letech členství a ukončilo tak dvě generace britské evropské identity.

IS: Znamená to nutně, že se EU stala nepřítelem USA? Mohou to být jen přátelští konkurenti, které spojují společné politické a vojenské cíle?

RZ: Mohly by, a také jimi byly. Když došlo k brexitu, EU výrazně oslabila. EU přišla o 80 milionů lidí. A co je ještě důležitější, její ekonomika se zmenšila o 17 % a stala se opět výrazně menší než ekonomika USA. Euro vůči dolaru kleslo na dřívější úroveň. Jednání o TTIP se zadrhla, a když se v roce 2016 dostal k moci Trump, fakticky zanikla. TTIP byla koncipována jako sňatek rovných s rovnými, ale USA byly opět větší.

IS: Od té doby se rozdíl mezi ekonomikami EU a USA jen zvětšil. Znamená to, že USA nakonec zvítězily a že EU už není nepřítelem?

RZ: Tak jednoduché to není. Na první pohled se nominální HDP USA od roku 2008 zdvojnásobil, zatímco HDP EU vzrostl pouze o 30 %. Podle parity kupní síly (PPP) jsou však obě ekonomiky stále zhruba stejně velké. Hrozba EU pro USA tedy stále existuje.

A pak je tu ještě jedna věc, která mi vážně vadí.

IS: Co to je?

RZ: Elektřina. Obecně je spotřeba elektřiny považována za dobrý ukazatel produktivního HDP země. V USA se tyto dva parametry před rokem 2008 úzce doplňovaly. Od té doby však výroba elektřiny na obyvatele v USA klesla o 8 %. Jak se to slučuje s deklarovaným zdvojnásobením HDP za stejnou dobu? Nebo se skutečností, že dnes existuje mnoho oblastí spotřebovávajících elektřinu, které tehdy neexistovaly (nebo byly v plenkách)? Patří sem například elektromobily, tepelná čerpadla, těžba kryptoměn a umělá inteligence, která spotřebovává energii.

Kromě toho výrobní zařízení v roce 2008 nezahrnovala miliony solárních panelů instalovaných na domech lidí a v solárních farmách a obrovské větrníky na moři ještě nebyly postaveny. Jak by tedy mohla celková výroba elektřiny stagnovat a v přepočtu na obyvatele klesat, pokud se HDP skutečně zdvojnásobil? Tyto výpočty dokonce ani nezahrnovaly asi 11 milionů nelegálních přistěhovalců do USA, kteří musí také spotřebovávat elektřinu.

Podívejme se blíže na onen hospodářský růst USA. Dnes se dozvídáme, že polovina všech podnikatelských investic za posledních 15 let směřovala do nástrojů zvyšujících produktivitu, jako je software a zařízení pro zpracování informací. K dalším důležitým oblastem růstu patřila výstavba datových center a výrobních zařízení na baterie pro elektromobily a křemíkové mikročipy. A žádná z těchto technologií nespotřebovávala další elektřinu? Tomu se nechce věřit. Jediným věrohodným vysvětlením se zdá být, že americká deindustrializace, která začala kolem roku 2008, pokračuje dodnes. Mimochodem, ani Trumpovo první prezidentství tento sestupný trend nezměnilo.

Podívejme se, jak se věci vyvíjejí v Evropě. I tam došlo k poklesu výroby elektřiny na obyvatele, i když mírnějšímu – asi o 3 %. Bližší pohled však poskytuje diferencovanější obrázek. V Německu, které je tahounem evropské ekonomiky, se výroba elektřiny na obyvatele od roku 2008 snížila o neuvěřitelných 34 %. Mírný pokles je tedy způsoben růstem v méně rozvinutých zemích EU.

Možná byl německý pokles způsoben tím, že země vyřadila z provozu své jaderné elektrárny a nyní dováží elektřinu ze zahraničí? Spotřeba elektřiny na obyvatele však také dramaticky poklesla – o 19 %.

V sousední Francii, druhé největší ekonomice EU, se spotřeba na obyvatele snížila o více než 20 %, zatímco výroba zůstala stejná. Dokonce i v Polsku se výroba elektřiny na obyvatele od roku 2008 snížila o 3 %. Takový středoevropský hospodářský tygr!

Přitom v Rusku se výroba elektřiny na obyvatele zvýšila o 35-40 %, zatímco v Číně o celých 135 %, přičemž křivka jejího růstu nevykazuje žádné známky nasycení.

Zatímco se tedy americké politice podařilo zbrzdit a dokonce smrštit reálnou ekonomiku EU, v USA je pokles ještě větší. Současně druhý nejvýznamnější konkurent USA, Čína, je v plném proudu. Čína sice deklaruje, že nemá v úmyslu vyzvat dolar, ale v geopolitice nezáleží na úmyslu, ale na schopnostech. Pokud by Čína byla schopna nabourat dolar, a tím i americkou ekonomiku, nemusela by to dělat, aby získala globální převahu. Pouhá hrozba takovou akcí by USA přiměla k poslušnosti.

Tato situace musela vést k vážnému zamyšlení elit USA, které hledají řešení této krize. V opačném případě se USA ocitnou ve smrtící ekonomické spirále a budou se muset stále více zadlužovat (pro rok 2024 téměř tři biliony USD), jen aby udržely ekonomiku nad vodou a zároveň před okolním světem předstíraly falešný optimismus.

IS: Myslíte si, že už takové řešení našli? Mimochodem, proč jste mezi největšími nepřáteli Ameriky nejmenoval Rusko? Americká veřejnost ho často označuje za nepřítele číslo 1.

RZ: Myslím, že je to zavádějící. Nepřátelství mezi USA a Ruskem se zdá být přehnané. Obě velmoci mají dlouhou historii spojování sil proti společnému nepříteli. Učinily tak jak formálně během druhé světové války, tak neformálně během suezské krize v roce 1956. Tato společná akce zlomila vaz francouzskému a britskému impériu. USA a Rusko stále jednají společně, i když to nemusí být tak viditelné.

IS: Kdo je nyní jejich společným nepřítelem?

RZ: EU, Velká Británie a Čína.

IS: Chápu, proč EU, ale proč je Spojené království americkým nepřítelem?

RZ: Protože jím od americké revoluce nikdy skutečně být nepřestala. Britská moc nad americkou politikou je stále velmi silná. Američané na to v průběhu let reagovali tím, že spolu s Rusy demontovali britské impérium a postupně se z tohoto dusivého britského „přátelství“ vymanili. Dobře vědí, že dokud bude britská monarchie živá a zdravá, bude hrozba pro USA vždy existovat. Proto mlčky dělají vše pro to, aby britskou monarchii oslabili.

Mimochodem, jak může být monarchie zároveň demokracií? To dává smysl jen ve filmech Hvězdné války...

Každopádně se zdá, že před brexitem Američané Britům slíbili velmi lukrativní obchod – měli by vystoupit z EU a USA s nimi na oplátku podepíšou dohodu o volném obchodu. Spojené království si představovalo, jak bude ve vztahu k Evropské unii hrát podobnou roli jako Hongkong, který bude sklízet výhody z obou stran Atlantiku. Když však došlo na konkrétní jednání po brexitu, Američané předložili požadavky, které Britové jednoduše nemohli akceptovat.

IS: Jaké požadavky?

RZ: Například celý zemědělský sektor, který je pro Spojené království hlavním zdrojem příjmů z exportu, by spadal pod americké zákony, které povolují GMO. To by v praxi znemožnilo jeho vývoz do EU a v podstatě by zlikvidovalo zemědělství jako hlavní britské odvětví. Bez dohody podepsané s USA a s vazbami na EU, které se každým dnem oslabují, se Spojené království nyní drží v tichém zoufalství. Díky skupině Pink Floyd víme, že to je anglická cesta. Tak smutné... Mohla to být skvělá země.

Bez dohody s významným partnerem – buď s EU, USA, Ruskem, nebo Čínou – je Spojené království odsouzeno k zániku. Proto dělají vše pro to, aby USA na mezinárodní scéně ztížili život. Cílem Britů je přimět USA, aby se vrátily k jednacímu stolu.

IS: Jaké jsou jejich vyjednávací žetony?

RZ: Je jich mnoho. Jednou z nich je ukrajinská válka. Velká Británie ohrozila všechny pokusy o urovnání. Dalším vyjednávacím trumfem je britská kontrola nad pobaltskými státy, neformálně známými jako Tribaltika, a také regionálními monarchiemi Švédska a Dánska. Chcete-li, přihoďte Nizozemsko. Spojené království na ně tlačí, aby zahájily válku s Ruskem, protože dobře ví, že to není v americkém zájmu.

Snaží se také hrát roli ve vnitřní politice. Vzpomínáte si na ruský spis o Trumpovi? Sestavil ji Christopher Steele, bývalý (pokud něco takového existuje) důstojník MI6. Představte si, že by Steele byl místo toho bývalým agentem KGB. Rusko by bylo obviňováno a sankcionováno, jako by nebylo zítřka. Ale Britům to prošlo. Nebo ano? Válka mezi bývalou metropolí a kolonií je často neviditelná.

Ale ne, dovolte mi, abych se opravil. Britové se o svých plánech na změnu režimu v USA vyjadřovali poměrně hlasitě. Anglický režisér Alex Garland vytvořil v roce 2024 film Občanská válka, který zmátl mnoho amerických kritiků. Je ohromující. Vzpomínáte si, že Bones, bývalý pirát ve Stevensonově Ostrově pokladů, dostal „černou skvrnu“, což byl pirátský rozsudek? Vypadá to, že Občanská válka je černá skvrna, kterou vynesli angličtí piráti z londýnské City tomu, co by mohli považovat za irské gangstery z Bílého domu ve Washingtonu.

Protagonisty filmu jsou britští novináři. Technicky vzato jsou americkými občany, ale pracují pro londýnskou zpravodajskou agenturu Reuters. Propojení britských novinářů s tajnými službami je dobře zdokumentováno. Tito pravděpodobně britští agenti jezdí po USA, aby „udělali rozhovor“ s kontroverzním prezidentem, který se ukrývá v Bílém domě. V jednu chvíli skupina zastaví u benzinové pumpy a požádá ozbrojené burany, kteří pumpu okupují, aby naplnili polovinu nádrže jejich vozidla, a nabídne jim 300 dolarů. Za tuto částku, říká pohrdavě jeden z buranů, si můžete vybrat – sýr nebo šunku. To je více než jemná narážka na to, že za 300 dolarů si nekoupíte nic víc než sendvič.

IS:„300 kanadských dolarů,“ řekne souhlasně novinářka a burani se uctivě ukloní.