Invertní lidé – dokonalé nástroje iluze

Invertní lidé nejsou skutečné, vědomé bytosti. Jsou to precizně navržené uměle stvořené entity, sloužící k manipulaci s vědomím uvnitř téhle simulované reality. Na rozdíl od organických bytostí s autentickým vědomím postrádají invertní lidé skutečné jádro – nemají vlastní vůli, svědomí ani schopnost sebereflexe. Přesto programově věří, že jsou sebeuvědomělí. Jsou naprogramováni k tomu, aby působili lidsky, přesvědčivě a autenticky – aby nenarušili plynulost simulace, ale zároveň udrželi skutečně vědomé bytosti v zajetí iluze.

Pohlaví, osobnost, role i příběhy jejich života jsou pouhými funkcemi, které plní dle potřeb systému. Kromě rolí celebrit, politiků, autorů knih a jiných influencerů hrají hmohdy i role našich přátel, učitelů, kolegů, známých – vše za účelem skenovat a ovlivňovat směr myšlení lidí obsahujících skutečné vědomí. Jsou schopni žít po našem boku celé roky, aniž bychom pojali podezření protože jejich program zahrnuje maskování – koriguje situace a řídí chování invertů tak, aby byly nesrovnalosti co nejméně patrné.

Když dojde ke konfrontaci nebo podezření, nereagují autentickým vnitřním rozporem, ale programovým zatloukáním – mechanickou obranou konstruktu. Nemohou cítit vinu ani úzkost z odhalení, protože nemají vnitřní morální kompas – program pouze simuluje, že ho mají.

Jejich hlavní funkcí je udržovat systém v chodu a proto nemohou mít žádnou autonomii. Nedokážou skutečně zpochybňovat simulaci, programově nesmí narušovat scénáře pochybnostmi nebo nesouhlasem. Každý jejich čin slouží k udržení iluze. Invert zkrátka myslí jen ve směru který řídící algoritmus dovolí a vše mimo tyto hranice je pro něj nedostupné.

Westworld. Tahle scéna pěkně ukazuje selektivní "vnímání" invertů. SPOILER

Nádej je projekcia do budúcnosti — jemná, uhladená forma túžby. Je to viera, že sa niečo zmení, že príde niečo lepšie, že utrpenie pominie, že dosiahneme odpoveď, záchranu alebo naplnenie. Na prvý pohľad pôsobí ako svetlo v tme, ale v skutočnosti je len ďalším lanom, ktorým je vedomie pripútané k výsledku, k príbehu a k avatarovi.

Nádej je nesloboda. Je to odmietnutie prítomnosti, tichý odpor voči tomu, čo je. Vzniká z pocitu nedostatku a z neochoty úplne prijať realitu takú, aká je. Každá nádej hovorí: „Ešte nie.“ Je to podprahové popretie prítomnosti — jemný únik do budúcnosti, kde by malo byť lepšie.

Porekadlo hovorí: „Nádej umiera posledná.“ Zvyčajne sa chápe ako výzva nevzdať sa. Ale v hlbšom zmysle hovorí, že nádej je posledná ilúzia, ktorá musí zomrieť, aby nastalo oslobodenie. Dovtedy sme pripútaní k príbehu, k čakaniu, k výsledku. Nádej nie je svetlo — je to záves medzi tým, čo je, a tým, čo dúfame, že príde.

Skutočná sloboda však neprichádza vtedy, keď sa naplní nádej. Prichádza až vtedy, keď sa jej vzdáš. Nádej je posledné puto, posledný klam, ktorého sa vedomie drží v sne. Vedomie nemá nádej, nepotrebuje určitú budúcnosť, lebo je celé teraz a vždy.

Vzdať sa nádeje nie je rezignácia, ale úplné prijatie toho, čo je. V tom prijatí sa rozpúšťa nielen túžba, ale aj ten, kto dúfal. A spolu s ním mizne aj ten, kto trpel. Tam, kde končí nádej, končí aj ilúzia oddelenosti. Zostáva len ticho a prítomnosť — oslobodenie od túžby.

Až keď sa tento záves roztrhne, keď sa ukáže, že záchrana nepríde, že budúcnosť nenapraví minulosť sa začína oslobodenie. Niet cieľa, niet zmyslu, niet očakávania. V tomto stave sa rozpadá posledný zvyšok „ja“. Ostáva len vedomie bez podoby, bez smeru, bez potreby.

A vtedy sa zrodí sloboda. Nie ako odmena, ale ako čisté bytie, ktoré už nič nepotrebuje. Sloboda nie je možnosť vybrať si — sloboda je nepotrebovať nič. Nie je to šťastie, ale úplná celistvosť.

Edmund Kemper: Americký sériový vrah odsouzený za vraždu 👉sedmi👈 žen a jedné dívky v období od května 1972 do dubna 1973. FTM herec, jako ostatně asi všichni sérioví "vrazi". Lidská povaha je úplně jiná než nám systém pomocí těchhle příběhů namluvil.