Pravda vs. společnost:
Pravda sice umožňuje správná rozhodnutí a orientaci ve světě, ale z praktického (psychologického) hlediska platí že lidé obvykle nežijí podle pravdy, ale podle toho, co je pro ně pohodlné, známé, všeobecně uznávané nebo emocionálně přijatelné. Tedy na pravdě sice záleží ale rozhoduje pouze to, co je vnímané jako pravda nebo co rezonuje s vnitřním světem člověka. Jelikož člověk je tvor velice předvídatelný, dá se říct že v kontaktu z nějakou nepříjemnou pravdou bude zhruba platit že:

60–70 % lidí pravdu ignoruje nebo popře, pokud se nehodí do jejich světového názoru.
Asi 20–30 % lidí ji pasivně přijme, ale nijak aktivně nereaguje.
Pouze 5–10 % ji přijme a jedná podle ní.

V dnešní době je také velice podstatný fenomén že mnoho lidí zachází s pravdou jako se zábavným obsahem – jako s informační kuriozitou, ne jako s něčím, co by mělo vést k proměně života nebo hodnot. Zajímavá pravda je tedy něco jako spotřební zboží. Lidé přestávají hledat pravdu jako nástroj k pochopení světa, a spíš ji konzumují jako součást informačního dopaminového fastfoodu – jako něco, co má pobavit, překvapit, rozčílit… ale ne změnit. Vidíš video, přečteš titulek, zaujme tě to... a za minutu už scrolluješ dál. Pravda tedy může být „lajknutá“, „sdílená“, možná i krátce okomentovaná – ale ne absorbovaná. I šokující nebo hluboká má životnost několika sekund, pokud není spojena s osobní zkušeností nebo osobním emočním dopadem. Pokud informace neohrožuje bezprostřední přežití, mozek ji většinou odloží jako nepotřebnou. Při neustálém přívalu „pravd“ a „šokujících odhalení“ dojde k otupění emoční reakce. Vše se stává jedním nekončícím proudem dat bez váhy. V moderním světě se pravda nestává událostí, ale obsahem. Místo aby měnila život, přidává se do proudící řeky dalších informací, názorů, memů, zpráv, podnětů. Stává se jednou z mnoha možností“, které mohu přijmout nebo ignorovat.

Dnešní cyklus vnímání pravdy vypadá takto:
Zjevení: „Wow! To je hluboké…“
Sdílení: „Musím to poslat ostatním.“
Zapomnění: „Co jsem to včera četl?“

Kultura útěkářství a znecitlivění:
Konzum, zábava, sociální sítě, workoholismus, esoterika – to všechno jsou cesty, jak se od pravdy odpojit. Lidé byli naučeni , že jejich jednotlivé činy nemají význam, že „svět je nastaven tak, jak je“ a že pravda sama nic nezmění, pokud s ní systém nepočítá. Pravda se stává něčím, čím se zabývají „intelektuálové“ nebo „šílenci“, ale ne běžný člověk. Běžní lidé se stahují do svých mikrosvětů (rodina, práce, rutina), kde si chrání iluzi stability. Výsledkem je společnost, která ví, ale nekoná. Má přístup ke všemu, ale je paralyzovaná. Po opakovaném zažití toho, že „stejně se nic nezmění“ (např. volby, protesty, snaha o změnu), se jejich mozek přepne do režimu „Nemá cenu se snažit. Žiju si svůj relativně pohodlný malý svět.“

Přesycení informacemi způsobilo že už neumíme filtrovat, co je zásadní a co jen zajímavé.

Když je pravda příliš vzdálená tomu, čemu byl jedinec naučen věřit, tedy jeho mentálnímu modelu světa, pak přichází jako první tzv. kognitivní disonance. Ego jedince zažije silný šok: „Tohle nemůže být pravda, protože by to znamenalo, že všechno, čemu jsem věřil, je špatně.“ To způsobí stres, nepohodlí a potřebu bránit původní rámec a nejrychlejší obranný mechanismus je: označit novou informaci za „blábol“ nebo „konspiraci“.

Sociální instinkt – patřit mezi ty „normální“. Lidé podvědomě vyhodnocují, co si „myslí většina“ nebo „autority“ a pokud nová informace není sdílena většinou, je označena jako nesmyslná, extrémní, podezřelá, konspirační ne podle obsahu, ale podle své vzdálenosti od společenské normy.

Filtrace podle naučeného rámce (confirmation bias)
Informace, které potvrzují náš světový názor, přijímáme snadno. Ty, které ho narušují, jsou odfiltrovány, zesměšněny nebo ignorovány – bez ohledu na to, jak jsou pravdivé. Pravda, která je příliš odlišná, není odmítnuta protože je nepravdivá, ale protože je cizí.

„Tomu věří jen blázni.“
„To zní jako sci-fi.“
„Kdyby to byla pravda, už by se to vědělo.“
„Proč by to někdo dělal? Co by z toho měl?“

To jsou reflexivní mentální zdi, které chrání světový názor člověka před rozpadem. Pokud by existovala pravda, která zásadně rozbíjí mentální obraz člověka (např. že stát lže, že systém byl navržen v přímém rozporu s tím co je pro lidi dobré, že věda může být snadno zmanipulovaná...), pak by to znamenalo, že žijeme ve světě, kde nemáme kontrolu A to je psychologicky těžko únosné. Proto se aktivuje obranný mechanismus racionalizace:

„To nedává smysl. Kdyby to byla pravda, věděli bychom to. Systém by to odhalil. To by přece nešlo.“

Naivní víra v systém a autority:
Tvrzení jako „Kdyby to byla pravda, vědělo by se to“ vychází z víry v transparentnost a dobromyslnost systému. Lidé si často neumí představit motivaci někoho jiného než jsou oni sami a proto myslí ve směru : „Já bych to nikdy neudělal. Tak proč by to dělal někdo jiný?“
Ale to je omyl: lidská motivace je široká – moc,egoismus, peníze, ideologie, pohrdání, sadismus, chladná racionalita, strach…

Sociální lenost a důvěra ve většinu
„Kdyby to byla pravda, všichni by o tom mluvili.“ To je důvěra v tzv. „sociální validaci“. Myšlenka, že když nikdo nepanikaří, tak není důvod k obavám.
Jenže:
Většina nemusí mít pravdu – často jen opakuje, co slyšela.
Náročná pravda se někdy šíří velice pomalu, nebo se utopí v informačním šumu.

Fráze které lidé používají brání otázkám, pochybnostem a hledání. Brání zvídavosti, zavírají dveře dialogu a vytvářejí falešnou jistotu, že „kdyby bylo něco špatně, systém by to přece řešil“ nebo "kdyby to byla pravda, někdo by to prozradil a lidé by to změnili".

Navzdory tomu že 👉každodenní realita lidem opakovaně ukazuje příklady lží, manipulace, egoismu lidé obvykle věří že společenský systém nějak stojí nad tím vším a zajišťuje nějakou míru spravedlnosti👈, jistot a bezpečí i pro ty na nejnižším stupni společenské pyramidy. Systém přitom není entita, která má svědomí. Je to souhrn struktur a zájmů, a jeho chování se neodvíjí od společenského dobra, ale od sil, zájmů a tlaku. Čím dál je tedy obyčejný člověk od moci, tím více je pro něj zdánlivě výhodné věřit: „on to někdo zařídí dobře“ „Ano, jsou zlí lidé. Ale systém je větší než oni. Funguje" „Systém dělá chyby, ale v jádru funguje pro nás.“

Lidé si udržují víru v dobromyslnost systému, protože to vytváří:

Psychické bezpečí „Někdo to přece hlídá.“
Morální hranice „Systém přece nemůže být totálně zlý.“
Sociální zakotvení „Většina se přece nemůže mýlit.“
Vyhnutí se bolesti „Kdybych připustil opak, cítil bych se špatně.“

Logicky je nesmysl předpokládat, že ti, kdo touží po moci, vytvoří nějaký systém pro dobro všech. Psychologie opakovaně ukazuje, že lidé, kteří usilují o moc nebo její udržení, mají vyšší míru narcismu a psychopatických rysů. Touha ovládat jiné není známkou moudrosti nebo starosti o druhé, ale chuti po kontrole, obdivu nebo dominanci. Sociální studie také ukazují, že mocné pozice přitahují lidi s rozvinutými schopnostmi: manipulovat, zneužívat moc, vnímat ostatní jako nástroje a mít sníženou empatii. Proč by tedy vytvářeli systém pro „dobro všech“? Nevytvářejí. Vytvářejí systém, který jim umožňuje moc si udržet – a přitom zachovat dojem, že vše slouží celku.

Mocní budují systémy tak, aby: vypadaly legitimně, vytvářely iluzi spravedlnosti a rovnosti, ale v praxi sloužily zájmům těch, kteří je ovládají. Vytvářejí systém, který vypadá demokraticky, ale je ovladatelný, dávají lidem „hlas“, ale jen v rámci přednastavených mantinelů, povolují omezenou svobodu, aby se předešlo vzpouře.

https://youtu.be/nNimEUTmQy8?si=dsGhYXehhYjx15o3 Vlající dlouhé končetiny, žirafí krk, krychlovitá lebka, neženské neladné pohyby. MTF

Francoise Hardy