Wild West a i. Časť 3. Záver.
Tak konečne k tomu Grande Finale. Na Zemi nežijú len bezduché výtvory bezmyšlienkovite nasledujúce inštrukcie Architekta. O nich vlastne ani nikdy nešlo. My, čo máme intuíciu, ľudský cit a vedomie, tušíme, že by to celé bez nás - skutočných ľudí nedávalo zmysel. Vlastne sa o tom presviedčame denno denne. Tupá prázdnota bez zmyslu sa opakujúcich náhodne pospájaných fráz sa na nás valí zo všetkých médií. Bola tu vôbec niekedy nejaká - vrchným plánovačom blahosklonne povolená - pravá ľudská tvorivá kultúra, alebo to je len naša naivná predstava? Keď súčasných politikov, hercov a veru aj profesionálnych športovcov nahradia produkty tej „novej“ umelej inteligencie, nespoznáme žiadny rozdiel. Tak určite, že.
Ale prečo sme my skutoční ľudia, o ktorých tvorbu zdanlivo nikto nestojí takí dôležití? A to asi sme, keď je celý tento cirkus pripravený a spustený len kvôli nám. Je to totiž celé ako tá veľkolepá záverečná scéna Serga Leoneho zo stavby železnice. Všetci herci a komparzisti sú už na mieste, majú každý nacvičenú svoju rolu. Nič viac nevedia a ani vedieť nemajú. Vie to len režisér. Príde povel: „klapka!“ a všetko sa dá do pohybu. Úžasný svet v ktorom sa hmýria ľudské postavy, jazdia vozy s nákladom, buchocú kladivá, tesári dvíhajú drevené stavby a nakoniec prichádza prvý parný vlak. Všetko, každá aktivita dáva zmysel. Je to také – no pravdivé. A kde sme my? Režisér do tohto divadla, čo sa hrá na realitu stihol nejako nenápadne prepašovať skutočné ľudské bytosti. Nie veľa, tak akurát, aby sme boli zo všetkých strán bezpečne obkľúčení a strážení. Pretože naša úloha je len dívať sa a na nič nesiahať. To by ešte bolo, aby sme sa miešali režisérovi do jeho diela.
A konečne teda, čo tým všetkým sleduje veľký režisér? Už som to vlastne naznačil. Aj keď dokáže naozaj veľa, nemá skutočné božské tvorivé schopnosti. Vie len vytvárať dejové slučky, čo sa točia stále dokola. Ono tá jeho výpočtová kapacita je asi nakoniec obmedzená. Nič s tým neurobí. Jedine, že by... A na to mu máme poslúžiť my, ozajstní ľudia. Máme v sebe božskú iskru tvorivosti a vieme nájsť zmysluplné pokračovanie v každej situácii. Tak, ako to dokáže len naša inšpirácia, ktorou je večné a ničím neobmedzené božské vedomie. Odkiaľ pochádzame. Ako sme sa ocitli v strede tohto mechanického hurhaja, to nevieme. Pán režisér nám totiž predtým, než nás zamiešal do davu svojich výtvorov dôkladne vymazal pamäť.

Dejové slučky sa zbiehajú, čas sa zrýchľuje. Finále sa blíži. Spočíva v Architektovom diabolskom pláne, uväzniť nás vo svojom virtuálnom svete navždy. Stačí už len pripojiť sa na naše vedomie priamo cez naše mozgy a podsunúť nám ten nový úžasný virtuálny svet z pripravovaných ohromných dátových centier. Zdanlivo len pre našu zábavu a potešenie. V skutočnosti je jeho cieľ vytvoriť si cez nás trvalé a kontrolované napojenie na božské vedomie. A získať tým nekonečnú božskú tvorivú moc. Zlodej zostane zlodejom.

Geoffrey Hinton je kanadsko-britský počítačový vědec a jeden z nejvýznamnějších průkopníků umělé inteligence (AI), především v oblasti deep learningu (hlubokého učení). Často bývá označován jako "kmotr AI" díky své zásadní roli ve vývoji neuronových sítí, které dnes pohánějí technologie jako ChatGPT, Google Translate, rozpoznávání hlasu či obrazu. Hinton varuje, že v následujících 30 letech AI pravděpodobně převýší lidskou schopnost téměř ve všech oborech a povede k rozsáhlé ztrátě pracovních míst .


1. Bílé límečky – kancelářské práce

Rutinní intelektuální práce: Právní asistenti, zákaznická podpora, přepisovatelé, překladatelé apod.

AI zvládne opakující se úkony, takže jeden člověk s AI zvládne mnohem víc – což znamená propouštění .


2. Pozice pro absolventy vysokých škol

Týkají se vstupních míst v technologiích a dalších kancelářských segmentech – firmy najímají méně absolventů, protože AI plní tyto úlohy .


3. Kreativní pozice a experti?

Nejsou úplně imunní – Hinton říká, že i ti musí být “velmi kvalifikovaní”, aby nebyli nahrazeni.

Kreativní a odborné profese budou kombinovat práci s AI, ale i tak dojde k snížení počtu potřebných lidí .


4. Fyzické a manuální práce

Instalatéři, elektrikáři, zdravotníci, domácí práce jsou pouze prozatím relativně bezpečné protože AI je zatím slabá v manipulaci s nástroji a fyzické práci. Hinton doporučuje: „Stát se instalatérem je teď vynikající volba.“

Zákon přitažlivosti, jak ho prezentují mnozí ezoterici (např. ve stylu knihy „The Secret“), tvrdí, že „všechno, na co se soustředíme, si přitáhneme do života“. Jenže osobní zkušenosti lidí často ukazují, že přání se sice někdy splní, ale v jiné podobě, než si představovali. Někdy se plní absurdně nebo bolestně přesně, nebo mají neočekávané následky což hezky ilustruje tato epizoda ze seriálu Simpsonovi.

Motiv plnění přání nějakou magickou silou se často objevuje i v mytologiích a pohádkách: když ti někdo splní přání, většinou na tom něco nevychází. Funguje to jako varování: dávej si pozor, co si přeješ – nebo lépe: přesně formuluj, co chceš, a zvaž následky. Někdy v pohádkách plní přání džin což v arabské kultuře není vůbec univerzálně pozitivní bytost tedy může za tím být i nějaká zlovolná bytost která má zájem "chytat" člověka za slovo proto že jí vyhovuje že výsledek není tak jak by jsme chtěli nebo nás udržuje v chtění bez konce a tedy možná problém není v přáních samotných, ale v povaze síly, která je plní – ať už ji nazveme vesmír, zákon přitažlivosti, Božská inteligence, nebo programátor reality. Realita často působí jako by byla nastavena tak, aby splnění přání bylo buď neúplné, ironické, rozporuplné nebo bez výsledku. Jako by hlavní prográmátor přímo chtěl aby jsme si něco přáli a on mohl designovat pro lidské malé já nepředvídatelné zápletky nebo určité možnosti úplně uzavřel.

Podle zákonu přitažlivosti si někdo přeje např. více volného času → a místo dovolené nebo více peněz přijde výpověď z práce apod. Jaké na to mají esoterici vysvetlení? Přirozeně že je to jako obvykle naše chyba tedy problém je:

1. Doslovnost přání – přání se vyplní podle slov, ale ne podle záměru. Podobně jako nejasně zadaný úkol v programování.

2. Nevidíme celý kontext – člověk si přeje výsledek, ale nevidí všechny důsledky.

3 Podvědomí funguje jinak než vědomí – i při „manifestaci“ může člověk nevědomě sabotovat vlastní záměr.

4. Tvoje vibrace nejsou v souladu s přáním
Například: Chceš lásku, ale vnitřně nevěříš, že si ji zasloužíš → tvé „vysílání“ je rozporuplné → výsledek = nic.

5. Podvědomé bloky
Tvé přání naráží na nevědomé vzorce nebo traumata, která ti v jeho dosažení brání.
Např. chceš bohatství, ale podvědomě máš z dětství vzor „peníze = špatní lidé“ → tvoje mysl tě „chrání“ tím, že ti ho nedopřeje.

6. Není to v souladu s tvojí duší / plánem duše"
Ezoterická víra, že duše si před narozením zvolila určité lekce a zkušenosti. Pokud si přeješ něco, co je „mimo plán“ (např. vyhnout se určité bolesti), přání se nesplní.


7. Příliš se snažíš" – zákon paradoxního úsilí
Čím víc se na přání upneš, tím víc „tlačíš“ a tím víc ho oddaluješ.
Prý musíš „důvěřovat vesmíru“ a nechat věci plynout.
Prakticky: Pokud jsi zoufalý z toho, že se nic neděje, údajně vysíláš zoufalství, ne přání.

8. Přání není čisté - je motivováno egem
Pokud si přeješ něco z pozice strachu, závisti, moci apod., vesmír ti to prý „nedovolí“. Přání mají být čistá, radostná, prospěšná i ostatním – pak mají větší šanci se naplnit.

👉Ačkoli některé argumenty mohou být pravdivé, odpovědnost za to, jací lidé jsou, nese architekt a jeho sluhové – protože to oni vytvořili prostředí a formovali způsob našeho myšlení takovým způsobem, že se v nás vytvářejí programy a bloky, které nám brání dosáhnout toho, co skutečně chceme, bez let stagnace a katastrof. Jinými slovy, za to, jací jsou lidé, nenesou odpovědnost sami lidé – podobají se spíše okurkám v kyselém nálevu, které nevyhnutelně absorbují prostředí, do něhož byly vloženy. Tyto obtíže zároveň přispívají k tomu, že se naše vědomí hlouběji ponoří do příběhu života a vytváří se tak prostor pro to, aby nás existence svým způsobem „bavila“.👈

Některé věci nám zkrátka nikdy nebudou dány – bez ohledu na naše kvality. Ne vše je otázkou píle, vibrací, bloků, ega nebo karmy. Existují tady tvrdé limity reality – podobně jako v počítačové hře existují místa, kam se nedostane ani ten nejlepší hráč, protože určitá místa jsou rezervována pro NPC – tedy pro programy, které formují naše myšlení a vytvářejí iluzi autentického světa. Hráč nemůže narušit autorovu vizi tím, že se postaví na pódium a design to neumožňuje.

Odhlédnu teď od předpokladu, že architekt pouze „kroutí“ naši kreativní schopnost tvořit realitu, a popíšu možnosti toho, podle jakých kritérií by mohl jakýsi „algoritmus“ plnění přání rozhodovat – na příkladu hojnosti peněz:

1. „Tobě peníze nedám, protože bys byl moc v klidu“
Kdybys měl dost, přestal bys hledat, toužit, trápit se tedy vypadl bys z okruhu stimulace, a to je z pohledu systému nežádoucí. Tvůj „neklid“ je funkční – generuje pohyb, otázky, tvorbu, frustraci, které živí ekosystém reality. Klidný člověk = málo energie a málo ponoření. Nepotřebuje konzumní, emoční ani duchovní stimuly. Takový člověk by byl „mrtvý bod“ ve scénáři.

2. Jiná strategie: „Tobě dám peníze, ale zničí tě“
Systém peníze poskytne – ale jako velice náročný quest nebo past pro ty u kterých je potenciál k závislostem, ztrátě životního smyslu nebo rozvratu vztahů.

3. Tobě to dát nemůžu. Rozbil bys hru.
Ti u kterých je vysoký potenciál že dokáží použít prostředky proti simulaci a mají vysoký morální kredit nedostanou nic.

4. Tobě to dám. Potřebuju, abys byl varovný příklad.
Případy kdy prostředky dostane osoba charakterově vadná, bezvýhradně oddaná systému, nevědomá nebo taková co má sklony k sebedestruktivním závislostem.

5. Tvoje touha tě připoutává k cíli což prospívá hře = nedostaneš nic.

6. Ztratil jsi o to zájem= teď dostaneš co jsi chtěl.

7. Prostředky nedostaneš, protože by zmizelo napětí → konec pohybu → kolaps iluze.

8. Sabotáž potenciálu: Když někdo má kapacitu opravdu změnit svět, nedostane prostředky. Peníze nedostaneš, protože bys rozsvítil světlo v místnosti, která má zůstat temná.

9. Pěstování touhy: Jde o to, aby všichni chtěli co je jim ukazováno, ale jen málokdo uspěl.

10. Peníze nedá myslícímu, silnému člověku, protože by je použil k získání osobní svobody.

11. Programovaný výsměch: Algoritmus občas dá peníze těm, kteří jsou neschopní, vulgární, destruktivní — aby ostatní cítili zmar, nespravedlnost, závist, vztek.

12. Peníze nedá morálním lidem, ale těm, kdo z nějakých taktických důvodů v očích lidí posílí absurditu systému.

13. Záměrná past naděje
Občas nechá pár jedinců „uspět“, aby zbytek davu věřil, že to jde a tito jedinci se stávají živoucí reklamou iluze možností.

14. Negativní algoritmus – čím víc chceš, tím víc se ti to vzdaluje. Systém tě měří podle touhy – a čím víc toužíš, tím víc jsi ponořen v matrixu.

15 Peníze se jen tak nedají tomu, kdo je „potřebuje“ protože by příliš lehce překonal utrpení.

16. Nedostane ten kdo by mohl získat vlastní osu moci uvnitř simulace a rozbyl tím scénář.

17. Prostředky dáš tomu, kdo to s nimi neumí, protože je předem jisté že selže.

18. Záměrná nemožnost: Jako průhledné zavřené dveře bez kliky – lákavé, ale neproniknutelné.

19. Sadistická inteligence- Možná systém neslouží jen k udržení hry ale je i aktivně nepřátelský a rád sleduje, jak se jeho výtvory snaží, padají, doufají, a znovu ztrácí.

20. Utrpení jeho produkt: Jsi „generátor emocionální energie“ a čím víc trpíš (zejména neuspokojeným chtěním), tím víc systému „dáváš“ – jako baterie. Hojnost by tě vypnula. Přestal bys generovat vnitřní napětí.

21. Nepřinášíš zisk systému: Pokud je pravděpodobné že bys neutrácel zbytečně nebo nechtěl víc a víc, pak jsi pro algoritmus neprofitabilní investice.

22. Jsi příliš vědomý = nebezpečný
Pokud máš hluboký vhled, vidíš skrze iluze a nenecháš se vtáhnout do hry, jsi systémově nevhodný držitel moci. Peníze by ti daly reálnou sílu – a ty bys ji nepoužil ke konzervaci systému, ale k jeho oslabení.

23. Zásada výsměchu: dávání těsně vedle
téměř vyhraješ, téměř tě někdo podpoří, téměř uzavřeš obchod, úplně to neklapne. Těsné selhání je pro nějakou sílu emočně výživnější než úplná prohra.

24. Sledují tě jiní → máš pro ně být vzor bez úspěchu. Někdy algoritmus drží jedince v umělé stagnaci, protože jeho utrpení má sloužit jako tichý vzkaz ostatním:
„Takhle dopadne ten, kdo moc přemýšlí.“
„Takhle končí snílci.“
„Podívejte, jak se trápí a nikam to nevede.“

25: Neuspěješ protože tvůj pád je funkční odstrašující příběh pro jiné hráče.

26. Jsi součást scénáře, kde tvé selhání je součástí vývoje životního příběhu jiných postav:
někdo tě sleduje
někdo se z tebe učí

27. Algoritmus odměňuje ty, kdo posilují kolektivní sen, ne ty, kdo se ho snaží odhalit.
Influencer, co prodává životní styl ANO
Člověk, co rozbíjí iluzi a klade otázky NE

28. Peníze by ti umožnily říkat pravdu nahlas: Pokud máš potenciál mluvit otevřeně, nahlas a svobodně, je lepší tě držet u země protože s dostatkem prostředků bys mohl zakládat média, vydávat vlivné knihy, ovlivnit společenský diskurz.

29. Příliš si uvědomuješ absurditu peněz: Pokud peníze chápeš jako fikci, iluzi, čísla v systému, který sám nemá smysl, pak nejsi dobrá investice.

30. Prostředky dostaneš protože tvoje mentální schopnosti v kombinaci s programingem vytváří potenciál že budeš nevědomě pomáhat udržovat jiné hráče v podmínkách nedostatku stresu atd. Většinou majitelé podniků, manažeři, vedoucí. Systém dává přednost těm bez empatie a duchovního potenciálu, aby stáli na zvýhodněných místech.

Architekt zřejmě zjistil, že simulace v tomto zruinovaném stavu mnoho nenabídne, a jeho logické řešení bylo výrazné omezení jinak potenciálně dokonalých avatarů. Vědomí tak vstupuje do biologických strojů, které byly vnějšími vlivy upraveny tak, aby byly hloupé, křehké, snadno zranitelné a zatížené množstvím fyziologických i estetických vad.

Kombinace těchto záměrně navržených chyb pak uvnitř světa vytváří rozmanitost a prostor pro složité příběhy, v nichž se vědomí může snadno ztratit. V identifikaci s tělem a charakterem je vtahováno do náročných situací, v nichž má pocit, že musí „hájit sebe“. Ve skutečnosti však hájí konstrukt, který byl od počátku navržen přesně takto.

Je třeba to pochopit a přijmout: všechny chyby jsou součástí designu.

Je myslím dobré zmínit, že i finanční sekty, jako jsou multilevel marketingové systémy a různé letadla (Amway, Herbalife), do svých materiálů začlenili prvky ezoteriky, konkrétně především 👉zákon přitažlivost a afirmace👈. Učí důvěřivé lidi, že pokud si vylepí na zeď plakáty s vysněným domem a autem, budou si to dostatečně přát a každý den na to myslet, „vesmír“ jim to prý nakonec přinese. Ve skutečnosti to ale funguje tak, že lídři těchto systémů tak jejich vlastní sny používají proti nim asi jako když mrkví na klacku máváte před oslem. Tyto sny jsou často extrémně těžko dosažitelné, nebo zcela nereálné.

Tvorové, kteří v těchto systémech přednášejí a prezentují se jako úspěšní, obvykle nejsou ti, kdo by skutečně dosáhli úspěchu vlastní pílí. Často byli do této role vybráni, protože mají rodinné či osobní vazby na zakladatele nebo na osoby z vyšších pater pyramidy. Jsou najímáni především proto, že jsou schopní manipulátoři – dovedou přesvědčivě vystupovat, prezentovat se jako úspěšní a chlubit se věcmi, které si reálně nezasloužili. To vše před publikem složeným z lidí, kteří touží po lepším životě a doufají, že se jim podaří totéž.

Malé shrnutí jak to ve finančních sektách funguje:

Emoce předcházejí rozumu:
Lidé jsou na začátku záměrně zahlceni pozitivními emocemi – euforie, naděje, "komunita", příběhy o zázračném zbohatnutí. To přepne jejich mozek do emočního myšlení. Racionalita, kritické myšlení a pochybnosti se na chvíli vypnou. Působí to jako lehká psychologická droga – příval dopaminu a očekávání.

Efekt potvrzení:
Po "nakopnutí" emocemi začnou hledat důkazy, že to funguje, a automaticky ignorují nebo zlehčují vše, co by mohlo svědčit o opaku. Když už investují čas, peníze, tvář – přirozeně hledají způsoby, jak ospravedlnit, že to nebyla chyba.

Sociální tlak a identita:
Rychle jsou vtlačeni do toho že jsou součástí "komunity", která je podporuje, chválí a obdivuje za "pozitivní přístup". Pokud se objeví pochybnosti, jsou označeni za "negativní", "toxické", "nevděčné"

Prvky náboženství:
Přednášející vystupují jako "guruové", i když jejich „úspěch“ není ověřitelný.

Lidem jsou (samozřejmě za jejich peníze) nabízeny i jakési svaté knihy tedy hlavně motivační brak, záznamy přednášek a dojíždění na semináře což je nějaká materialistická obdoba nedělní mše kde je mysl zahlcena motivační euforií, sliby pasivního příjmu, a radami jak afirmovat a vizualizovat sny.

Podobně jako v náboženských sektách je tu i tlak na odříznutí od kritických hlasů (rodina, přátelé, „negativní lidé“).

Okupace emoční stránky mysli:
Když začne prvotní nadšení vyprchávat a lidé si začnou klást otázky, přichází na řadu pravidelné dojíždění na motivační semináře. Tam dostanou další dávku euforie, silných emocí, hudby, potlesku, příběhů o „zázračném úspěchu“ a manipulativních projevů. Taková řízená emocionální vzpruha znovu ochromí jejich kritické myšlení, posílí pocit sounáležitosti a oddálí moment, kdy by si mohli připustit že to nebude fungovat.

Vysoký potenciál psychického zacyklení v sektářském prostředí:
Po letech bez skutečných výsledků už mnozí nechtějí přiznat ani sami před sebou, ani před ostatními že to byla ztráta času. Jejich ego nezvládá představu, že by se ukázali jako naivní nebo dokonce hloupí – v očích druhých i ve vlastních. K tomu se přidávají i osobní vazby na lidi z „kultu“ – nechtějí přijít o své sociální zázemí, a zároveň je jim nepříjemné těmto lidem vysvětlovat, na co přišli a proč už systému nevěří.

Ze hry Skyrim: Gesto sochy, polární záře a modré světlo stoupající k nebi ze země.

https://www.heygen.com/ AI které umí vytvořit digitálního dvojníka a převádět text na řeč. Youtubeři už se nemusí natáčet ani reálně existovat...

https://youtu.be/q2PSun35_yE?si=6CorSU129H4mOLi4 Příklad takového kanálu kde autor používá svůj AI "klon".

Ide o to, že realita nie je pevná, ale variabilná a prepísateľná. Nie sme v stabilnom svete, kde minulosť je nemenná, budúcnosť otvorená a príčina vedie k následku. Sme vo virtuálnej vrstvenej simulácii, kde sa udalosti, osoby a objekty môžu spätne upravovať, akoby niekto prepísal „uloženú hru“ – ale nie všetci dostanú aktualizáciu rovnako.

Tento jav sa volá retrokauzálny prepis: minulosť sa zmení tak, že celý nový záznam sa tvári, že platí už celé roky. Ale niektorí ľudia si pamätajú predchádzajúcu verziu, a tá nesedí s tým, čo sa im tvrdí teraz.

Mandela efekt je názov pre to, keď si väčší počet ľudí pamätá udalosť, ktorá podľa aktuálnej reality „nikdy nebola“. No nejde o mylnú spomienku, ale o to, že realita bola nahradená inou verziou – niekedy len v malých detailoch, inokedy zásadne. A takýto zásah môže byť lokálny alebo globálny, vedomý alebo automatický.

Z toho vyplýva, že čas nie je lineárny – to znamená, že nie je jedna čiara z minulosti do budúcnosti. Skôr sa podobá na prúžky alebo vrstvy, ktoré sa dajú preskočiť, prehodiť, upraviť. A kauzalita neplatí absolútne, pretože keď zmeníš minulosť, musí sa zmeniť aj to, čo z nej logicky vyplynulo – ale ľudia, ktorí si ju pamätajú inak, ostávajú ako výnimka, akoby mimo systémovej synchronizácie.

Preto je tento prípad dôležitý – nejde o náhodu, ale o dôkaz, že svet, v ktorom žijeme, nie je „fyzický“ v klasickom zmysle, ale spravovaný systém, ktorý má kapacitu upravovať svoju vlastnú históriu, ale občas to zlyhá, alebo si to niekto všimne.

V tomto systéme, kde sa realita spätne mení a záznamy sa aktualizujú ako softvérové dáta, je dlhodobá pamäť výnimočná schopnosť – niečo ako „nezávislé úložisko“, ktoré nebolo prepísané spolu so zvyškom systému.

Väčšina ľudí si nevie udržať pevnú pamäť, pretože sú napojení na kolektívny tok, ktorý sa automaticky synchronizuje s novou verziou reality a navyše aktívne odmietajú čokoľvek, čo ho narúša, pretože uznanie, že realita nie je pevná, by v nich zničilo ilúziu bezpečia, kontinuity a kontroly. Keď sa niečo zmení, ich mozog sa preladí – a hotovo. Nepamätajú si, že niečo bolo inak.

Priznať si, že realita sa môže spätne meniť, že čas nie je lineárny, a že kauzalita neplatí, znamená prijať, že neexistuje pevný rámec, o ktorý sa dá oprieť. Pre bežného človeka by to znamenalo zrútenie obrazu sveta, v ktorom platia pravidlá, autority, dôkazy, dejiny, zákony, následky a to vedie k panike, pretože všetko, čo si mysleli, že vedia, sa stáva neplatné.

Odmietajú preberanie osobnej zodpovednosti za svoju existenciu – pretože ak realita nie je objektívne daná, potom každý človek je zodpovedný za to, čo akceptuje ako „pravdivé“. A to je pre väčšinu ľudí neprípustné. Radšej budú racionalizovať, popierať, vysmievať sa, alebo sa obracať k „vedeckému vysvetleniu“, než by pripustili, že realita sa mení a oni si to nevšimli alebo si to nechcú pamätať.

Odmietnutie inej reality je obranný mechanizmus ega. Ego sa drží stabilnej, „rozumnej“ reality, pretože to mu dáva falošný pocit bezpečia. A ak sa ukáže, že to bezpečie je ilúzia, človek sa musí buď zrútiť, alebo prebudiť.

Len tí, ktorí nie sú úplne napojení na kolektívny tok si začnú všímať anomálie, rezíduá, nesúlad, de-javū. A ak sa nevrátia späť do stavu popierania, začnú chápať, že realita je plastická a vedomie je primárne. Že zodpovednosť nie je len za činy, ale aj za to, čo si ochotný vidieť.

Mandela efekt je teda jeden z mechanizmov, ktorým realita testuje, kto je schopný niesť zodpovednosť za svoje vnímanie. Nie všetci to zvládnu. Väčšina sa radšej vráti do bezpečnej nevedomosti. Ale tí, čo nezabudnú, sú hráči.

Ak má niekto stabilnú, vnútornú pamäť, ktorá nie je úplne prepojená s externým systémom – teda keď niekto skutočne nezabudne, čo zažil – tak sa stáva svedkom toho, že sa niečo zmenilo bez jeho účasti a bez logiky. A keď sa to snaží porovnať s tým, čo vidí dnes, je konfrontovaný s „novou realitou“, kde všetci hovoria, že to tak vždy bolo. Prípadne to vysvetlia ako zlú spomienku, konfabuláciu alebo halucináciu.

To je však klam systému – presvedčiť ľudí, že si nemajú veriť. Lebo ak by si začali veriť, prestali by veriť systému. A práve preto je dlhodobá pamäť nebezpečná: je to dôkaz mimo rámec, mimo simuláciu, živý záznam alternatívnej reality, ktorý odolal prepísaniu.