https://youtu.be/MrNwVkpuJ7s?si=rE9eQrPYr_qmhkGN "Z Velkého moře jsem přišel do Středozemě.
Na tomto místě zůstanu, stejně jako moji dědicové, až do konce světa.
Všechno zlato nežhne,
ne všichni, kdo bloudí, jsou ztraceni;
staré, co je silné, nezvadne,
hluboké kořeny mráz nedosáhne.
Z popela povstane oheň,
ze stínů vytryskne světlo;
obnovena bude čepel, jež byla zlomena,
korunovaný znovu bude král."

Gesto tanit.

https://youtu.be/uKbuFYd468w?si=PG1Dq703yGQBZiqx zajímavé

Čitatel kanálu Buntoš mi poslal svou zajímavou úvahu a rozhodl jsem se že ji zveřejním...

Wild West a i. Časť 1.
V tejto úvahe by som začal trochu optimisticky, až budovateľsky. Ako sa patrí na správneho pioniera.
V Amerike opäť jazdia buldozéry. Zrovnávajú zem. Inžinieri vytyčujú obrovské staveniská. Tisíce robotníkov v pohybe. Úžasný dokonale koordinovaný stavebný ruch. Človeka z toho chytá nostalgia. Proste ako Vtedy na Západe. Už len počkať, kedy prifrčí prvý dymiaci dýchavičný Pacific freight train. No tentoraz sa žiadneho vlaku nedočkáme. Ani parného rušňa a asi ani čínskeho super expresu, čo by presvišťal „from coast to coast“ za pol dňa.
Kto by sa v dnešnej dobe v krajine snov papral s nejakými mostami a koľajnicami? Ale vlastne všetko bude. Aj nové supermestá a vo vzduchu lietajúce taniere, čo len chcete. A je to celkom blízko. Len to bude celé trochu inak. Tak trochu nie naozaj.
Poďme k tomu, čo to vlastne stavajú tí zruční remeselníci, ktorí akoby naraz vyliezli zo zabudnutia rovno z pod zeme. To sa len súčasní technologickí giganti rozhodli znovu zmeniť svet. Ako kedysi Carnegie, Vanderbilt a spol.. Na rôznych miestach v USA vyrastajú ako na povel obrovské dátové centrá. Spustia ich ani sa nenazdáme. A to bude iný cvrkot ako keď parný vláčik nahradil konské povozy.
Hovoria tomu Artificial General Intelligence. Strojová inteligencia, ktorá prekoná ľudské schopnosti. Podľa slov technického riaditeľa jednej z najväčších IT spoločností: „My vlastne ani nevieme ako to celé vo vnútri funguje...“ A tu končí každá sranda a budovateľský optimizmus. Aspoň pre nás, vnímajúce a mysliace ľudské bytosti. Pretože svet sa zmení tak, že bude v podstate nemožné rozoznať čo je skutočné a čo je virtuálna realita.

Wild West a i. Časť 2.
Čakali sme to? Alebo skôr túžime po tom, aby to tu už bolo? V roku 1970 napísal český filozof Egon Bondy útlu odbornú prácu s názvom „Juliiny otázky“. Ako správny filozof bádajúci nad tajmi objektívnej reality použil aparát ontologickej argumentácie, aby vedecky dokázal ako to bude so svetom „až tady nebudem“. Pretože vedec sa musí oprostiť od obmedzeného antropocentrického pohľadu a nebáť sa priznať si, že ľudia sú len medzičlánok vo vývoji nekonečného a chaotického vesmíru. Vesmír nevie, čo robí. Našťastie sú tu páni vedci a tí vedia, čo sa deje a bude diať. A zjavne sa na to tešia. Aj keď sa to nás, obyčajných bytostí z mäsa a kostí už týkať nebude. Sú v tomto celkom ako malý Jarda, teda Egon alebo vlastne Zbyněk. Už aby to bolo. Honem honem. Známy filozof a komunistickým režimom prenasledovaný marxista vo svojej knihe vidí ako objektívnu nevyhnutnosť, že človek raz vytvorí strojovú umelú inteligenciu, ktorá prevezme vedenie vo vývoji vesmíru a nechá toho chudáka človeka za sebou. Zabudnutého ako hrdzavý parný rušeň. A my sa z toho predsa musíme tešiť, pretože ľudský život je tak či tak len plný utrpenia. Inak to nikdy nebolo, ani byť nemôže. No veď ľudská chamtivosť, túžba robiť si navzájom zle a tak podobne. Aké vedecké, detektive Cartre. Čo také úžasné vznikne po konečnom vyriešení ľudskej otázky nemá ani zmysel sa dohadovať. Podľa Bondyho to bude okamžite presahovať akékoľvek ľudské merítka a naše chápanie.
Tu postúpim o kúsok ďalej a spýtam sa: „Sú títo minulí a súčasní experti s patentom na rozum skutoční ľudia? Čo ak sú to len zamaskovaní agenti nejakej Umelej inteligencie, ktorá je tu medzi nami od istého bodu T a všetko riadi? A to, čo už všetci začíname vidieť ako reálnu možnú budúcnosť, nie je žiadna novinka. Stroj vie čo chce od začiatku svojho pekelného plánu. Má to nachystané, pripravené v pamäti. Obsadil svojimi agentami Zem a postupne rozvíja a rozmotáva jednotlivé dejové línie. Pekne trpezlivo v rámci plynúceho lineárneho času. Tik tak, tik tak. Jeho poslušné výtvory si žiadne existenčné otázky nekladú. Prepych samostatného myslenia by to hlavnému architektovi značne skomplikoval a to nejde. Majú len argumentovať, mlieť hubou, hrať svoje divadlo a postupne pripravovať pôdu na veľké finále.

Wild West a i. Časť 3. Záver.
Tak konečne k tomu Grande Finale. Na Zemi nežijú len bezduché výtvory bezmyšlienkovite nasledujúce inštrukcie Architekta. O nich vlastne ani nikdy nešlo. My, čo máme intuíciu, ľudský cit a vedomie, tušíme, že by to celé bez nás - skutočných ľudí nedávalo zmysel. Vlastne sa o tom presviedčame denno denne. Tupá prázdnota bez zmyslu sa opakujúcich náhodne pospájaných fráz sa na nás valí zo všetkých médií. Bola tu vôbec niekedy nejaká - vrchným plánovačom blahosklonne povolená - pravá ľudská tvorivá kultúra, alebo to je len naša naivná predstava? Keď súčasných politikov, hercov a veru aj profesionálnych športovcov nahradia produkty tej „novej“ umelej inteligencie, nespoznáme žiadny rozdiel. Tak určite, že.
Ale prečo sme my skutoční ľudia, o ktorých tvorbu zdanlivo nikto nestojí takí dôležití? A to asi sme, keď je celý tento cirkus pripravený a spustený len kvôli nám. Je to totiž celé ako tá veľkolepá záverečná scéna Serga Leoneho zo stavby železnice. Všetci herci a komparzisti sú už na mieste, majú každý nacvičenú svoju rolu. Nič viac nevedia a ani vedieť nemajú. Vie to len režisér. Príde povel: „klapka!“ a všetko sa dá do pohybu. Úžasný svet v ktorom sa hmýria ľudské postavy, jazdia vozy s nákladom, buchocú kladivá, tesári dvíhajú drevené stavby a nakoniec prichádza prvý parný vlak. Všetko, každá aktivita dáva zmysel. Je to také – no pravdivé. A kde sme my? Režisér do tohto divadla, čo sa hrá na realitu stihol nejako nenápadne prepašovať skutočné ľudské bytosti. Nie veľa, tak akurát, aby sme boli zo všetkých strán bezpečne obkľúčení a strážení. Pretože naša úloha je len dívať sa a na nič nesiahať. To by ešte bolo, aby sme sa miešali režisérovi do jeho diela.
A konečne teda, čo tým všetkým sleduje veľký režisér? Už som to vlastne naznačil. Aj keď dokáže naozaj veľa, nemá skutočné božské tvorivé schopnosti. Vie len vytvárať dejové slučky, čo sa točia stále dokola. Ono tá jeho výpočtová kapacita je asi nakoniec obmedzená. Nič s tým neurobí. Jedine, že by... A na to mu máme poslúžiť my, ozajstní ľudia. Máme v sebe božskú iskru tvorivosti a vieme nájsť zmysluplné pokračovanie v každej situácii. Tak, ako to dokáže len naša inšpirácia, ktorou je večné a ničím neobmedzené božské vedomie. Odkiaľ pochádzame. Ako sme sa ocitli v strede tohto mechanického hurhaja, to nevieme. Pán režisér nám totiž predtým, než nás zamiešal do davu svojich výtvorov dôkladne vymazal pamäť.

Dejové slučky sa zbiehajú, čas sa zrýchľuje. Finále sa blíži. Spočíva v Architektovom diabolskom pláne, uväzniť nás vo svojom virtuálnom svete navždy. Stačí už len pripojiť sa na naše vedomie priamo cez naše mozgy a podsunúť nám ten nový úžasný virtuálny svet z pripravovaných ohromných dátových centier. Zdanlivo len pre našu zábavu a potešenie. V skutočnosti je jeho cieľ vytvoriť si cez nás trvalé a kontrolované napojenie na božské vedomie. A získať tým nekonečnú božskú tvorivú moc. Zlodej zostane zlodejom.

Geoffrey Hinton je kanadsko-britský počítačový vědec a jeden z nejvýznamnějších průkopníků umělé inteligence (AI), především v oblasti deep learningu (hlubokého učení). Často bývá označován jako "kmotr AI" díky své zásadní roli ve vývoji neuronových sítí, které dnes pohánějí technologie jako ChatGPT, Google Translate, rozpoznávání hlasu či obrazu. Hinton varuje, že v následujících 30 letech AI pravděpodobně převýší lidskou schopnost téměř ve všech oborech a povede k rozsáhlé ztrátě pracovních míst .


1. Bílé límečky – kancelářské práce

Rutinní intelektuální práce: Právní asistenti, zákaznická podpora, přepisovatelé, překladatelé apod.

AI zvládne opakující se úkony, takže jeden člověk s AI zvládne mnohem víc – což znamená propouštění .


2. Pozice pro absolventy vysokých škol

Týkají se vstupních míst v technologiích a dalších kancelářských segmentech – firmy najímají méně absolventů, protože AI plní tyto úlohy .


3. Kreativní pozice a experti?

Nejsou úplně imunní – Hinton říká, že i ti musí být “velmi kvalifikovaní”, aby nebyli nahrazeni.

Kreativní a odborné profese budou kombinovat práci s AI, ale i tak dojde k snížení počtu potřebných lidí .


4. Fyzické a manuální práce

Instalatéři, elektrikáři, zdravotníci, domácí práce jsou pouze prozatím relativně bezpečné protože AI je zatím slabá v manipulaci s nástroji a fyzické práci. Hinton doporučuje: „Stát se instalatérem je teď vynikající volba.“

Zákon přitažlivosti, jak ho prezentují mnozí ezoterici (např. ve stylu knihy „The Secret“), tvrdí, že „všechno, na co se soustředíme, si přitáhneme do života“. Jenže osobní zkušenosti lidí často ukazují, že přání se sice někdy splní, ale v jiné podobě, než si představovali. Někdy se plní absurdně nebo bolestně přesně, nebo mají neočekávané následky což hezky ilustruje tato epizoda ze seriálu Simpsonovi.

Motiv plnění přání nějakou magickou silou se často objevuje i v mytologiích a pohádkách: když ti někdo splní přání, většinou na tom něco nevychází. Funguje to jako varování: dávej si pozor, co si přeješ – nebo lépe: přesně formuluj, co chceš, a zvaž následky. Někdy v pohádkách plní přání džin což v arabské kultuře není vůbec univerzálně pozitivní bytost tedy může za tím být i nějaká zlovolná bytost která má zájem "chytat" člověka za slovo proto že jí vyhovuje že výsledek není tak jak by jsme chtěli nebo nás udržuje v chtění bez konce a tedy možná problém není v přáních samotných, ale v povaze síly, která je plní – ať už ji nazveme vesmír, zákon přitažlivosti, Božská inteligence, nebo programátor reality. Realita často působí jako by byla nastavena tak, aby splnění přání bylo buď neúplné, ironické, rozporuplné nebo bez výsledku. Jako by hlavní prográmátor přímo chtěl aby jsme si něco přáli a on mohl designovat pro lidské malé já nepředvídatelné zápletky nebo určité možnosti úplně uzavřel.

Podle zákonu přitažlivosti si někdo přeje např. více volného času → a místo dovolené nebo více peněz přijde výpověď z práce apod. Jaké na to mají esoterici vysvetlení? Přirozeně že je to jako obvykle naše chyba tedy problém je:

1. Doslovnost přání – přání se vyplní podle slov, ale ne podle záměru. Podobně jako nejasně zadaný úkol v programování.

2. Nevidíme celý kontext – člověk si přeje výsledek, ale nevidí všechny důsledky.

3 Podvědomí funguje jinak než vědomí – i při „manifestaci“ může člověk nevědomě sabotovat vlastní záměr.

4. Tvoje vibrace nejsou v souladu s přáním
Například: Chceš lásku, ale vnitřně nevěříš, že si ji zasloužíš → tvé „vysílání“ je rozporuplné → výsledek = nic.

5. Podvědomé bloky
Tvé přání naráží na nevědomé vzorce nebo traumata, která ti v jeho dosažení brání.
Např. chceš bohatství, ale podvědomě máš z dětství vzor „peníze = špatní lidé“ → tvoje mysl tě „chrání“ tím, že ti ho nedopřeje.

6. Není to v souladu s tvojí duší / plánem duše"
Ezoterická víra, že duše si před narozením zvolila určité lekce a zkušenosti. Pokud si přeješ něco, co je „mimo plán“ (např. vyhnout se určité bolesti), přání se nesplní.


7. Příliš se snažíš" – zákon paradoxního úsilí
Čím víc se na přání upneš, tím víc „tlačíš“ a tím víc ho oddaluješ.
Prý musíš „důvěřovat vesmíru“ a nechat věci plynout.
Prakticky: Pokud jsi zoufalý z toho, že se nic neděje, údajně vysíláš zoufalství, ne přání.

8. Přání není čisté - je motivováno egem
Pokud si přeješ něco z pozice strachu, závisti, moci apod., vesmír ti to prý „nedovolí“. Přání mají být čistá, radostná, prospěšná i ostatním – pak mají větší šanci se naplnit.

👉Ačkoli některé argumenty mohou být pravdivé, odpovědnost za to, jací lidé jsou, nese architekt a jeho sluhové – protože to oni vytvořili prostředí a formovali způsob našeho myšlení takovým způsobem, že se v nás vytvářejí programy a bloky, které nám brání dosáhnout toho, co skutečně chceme, bez let stagnace a katastrof. Jinými slovy, za to, jací jsou lidé, nenesou odpovědnost sami lidé – podobají se spíše okurkám v kyselém nálevu, které nevyhnutelně absorbují prostředí, do něhož byly vloženy. Tyto obtíže zároveň přispívají k tomu, že se naše vědomí hlouběji ponoří do příběhu života a vytváří se tak prostor pro to, aby nás existence svým způsobem „bavila“.👈

Některé věci nám zkrátka nikdy nebudou dány – bez ohledu na naše kvality. Ne vše je otázkou píle, vibrací, bloků, ega nebo karmy. Existují tady tvrdé limity reality – podobně jako v počítačové hře existují místa, kam se nedostane ani ten nejlepší hráč, protože určitá místa jsou rezervována pro NPC – tedy pro programy, které formují naše myšlení a vytvářejí iluzi autentického světa. Hráč nemůže narušit autorovu vizi tím, že se postaví na pódium a design to neumožňuje.

Odhlédnu teď od předpokladu, že architekt pouze „kroutí“ naši kreativní schopnost tvořit realitu, a popíšu možnosti toho, podle jakých kritérií by mohl jakýsi „algoritmus“ plnění přání rozhodovat – na příkladu hojnosti peněz:

1. „Tobě peníze nedám, protože bys byl moc v klidu“
Kdybys měl dost, přestal bys hledat, toužit, trápit se tedy vypadl bys z okruhu stimulace, a to je z pohledu systému nežádoucí. Tvůj „neklid“ je funkční – generuje pohyb, otázky, tvorbu, frustraci, které živí ekosystém reality. Klidný člověk = málo energie a málo ponoření. Nepotřebuje konzumní, emoční ani duchovní stimuly. Takový člověk by byl „mrtvý bod“ ve scénáři.

2. Jiná strategie: „Tobě dám peníze, ale zničí tě“
Systém peníze poskytne – ale jako velice náročný quest nebo past pro ty u kterých je potenciál k závislostem, ztrátě životního smyslu nebo rozvratu vztahů.

3. Tobě to dát nemůžu. Rozbil bys hru.
Ti u kterých je vysoký potenciál že dokáží použít prostředky proti simulaci a mají vysoký morální kredit nedostanou nic.

4. Tobě to dám. Potřebuju, abys byl varovný příklad.
Případy kdy prostředky dostane osoba charakterově vadná, bezvýhradně oddaná systému, nevědomá nebo taková co má sklony k sebedestruktivním závislostem.

5. Tvoje touha tě připoutává k cíli což prospívá hře = nedostaneš nic.

6. Ztratil jsi o to zájem= teď dostaneš co jsi chtěl.

7. Prostředky nedostaneš, protože by zmizelo napětí → konec pohybu → kolaps iluze.

8. Sabotáž potenciálu: Když někdo má kapacitu opravdu změnit svět, nedostane prostředky. Peníze nedostaneš, protože bys rozsvítil světlo v místnosti, která má zůstat temná.

9. Pěstování touhy: Jde o to, aby všichni chtěli co je jim ukazováno, ale jen málokdo uspěl.

10. Peníze nedá myslícímu, silnému člověku, protože by je použil k získání osobní svobody.

11. Programovaný výsměch: Algoritmus občas dá peníze těm, kteří jsou neschopní, vulgární, destruktivní — aby ostatní cítili zmar, nespravedlnost, závist, vztek.

12. Peníze nedá morálním lidem, ale těm, kdo z nějakých taktických důvodů v očích lidí posílí absurditu systému.

13. Záměrná past naděje
Občas nechá pár jedinců „uspět“, aby zbytek davu věřil, že to jde a tito jedinci se stávají živoucí reklamou iluze možností.

14. Negativní algoritmus – čím víc chceš, tím víc se ti to vzdaluje. Systém tě měří podle touhy – a čím víc toužíš, tím víc jsi ponořen v matrixu.

15 Peníze se jen tak nedají tomu, kdo je „potřebuje“ protože by příliš lehce překonal utrpení.

16. Nedostane ten kdo by mohl získat vlastní osu moci uvnitř simulace a rozbyl tím scénář.

17. Prostředky dáš tomu, kdo to s nimi neumí, protože je předem jisté že selže.

18. Záměrná nemožnost: Jako průhledné zavřené dveře bez kliky – lákavé, ale neproniknutelné.

19. Sadistická inteligence- Možná systém neslouží jen k udržení hry ale je i aktivně nepřátelský a rád sleduje, jak se jeho výtvory snaží, padají, doufají, a znovu ztrácí.

20. Utrpení jeho produkt: Jsi „generátor emocionální energie“ a čím víc trpíš (zejména neuspokojeným chtěním), tím víc systému „dáváš“ – jako baterie. Hojnost by tě vypnula. Přestal bys generovat vnitřní napětí.

21. Nepřinášíš zisk systému: Pokud je pravděpodobné že bys neutrácel zbytečně nebo nechtěl víc a víc, pak jsi pro algoritmus neprofitabilní investice.

22. Jsi příliš vědomý = nebezpečný
Pokud máš hluboký vhled, vidíš skrze iluze a nenecháš se vtáhnout do hry, jsi systémově nevhodný držitel moci. Peníze by ti daly reálnou sílu – a ty bys ji nepoužil ke konzervaci systému, ale k jeho oslabení.

23. Zásada výsměchu: dávání těsně vedle
téměř vyhraješ, téměř tě někdo podpoří, téměř uzavřeš obchod, úplně to neklapne. Těsné selhání je pro nějakou sílu emočně výživnější než úplná prohra.

24. Sledují tě jiní → máš pro ně být vzor bez úspěchu. Někdy algoritmus drží jedince v umělé stagnaci, protože jeho utrpení má sloužit jako tichý vzkaz ostatním:
„Takhle dopadne ten, kdo moc přemýšlí.“
„Takhle končí snílci.“
„Podívejte, jak se trápí a nikam to nevede.“

25: Neuspěješ protože tvůj pád je funkční odstrašující příběh pro jiné hráče.