Ak by bola realita virtuálna – teda ak by všetko, čo vnímame, bola v skutočnosti len vizualizácia dát na základe pravidiel simulácie – potom by obnova roztavenej architektúry závisela výhradne na dostupnosti pôvodných dátových štruktúr (plánov, blueprintov, schém).

Ak zálohy existujú, stačilo by ich jednoducho nahrať späť do systému – podobne ako keď obnovíš zálohovaný súbor na disku. Architektúra by sa mohla "materializovať" v stave pred poškodením.

Ale ak:
• sa pôvodné schémy stratili (napr. pri kataklizme došlo k prepisu alebo poškodeniu dát),
• alebo existuje len aktuálny stav simulácie (t.j. stav po roztavení),
potom by bol problém o niečo vážnejší.

Bez zálohy je možné len čiastočne rekonštruovať na základe pozostatkov, čo pripomína reverzný inžiniering – z roztavených zvyškov a ich topológie sa pokúsiš vygenerovať, ako to asi vyzeralo.

Kto má prístup k správe tejto simulácie?

Ak existuje správcovský alebo vývojársky prístup (admin/root-level), teoreticky je možné nielen obnoviť, ale aj upraviť realitu podľa potreby. To by vysveľovalo aj Mandela Efekt. Ak však fungujeme len ako postavy vo vnútri simulácie bez prístupu k vyššej vrstve, potom musíme rekonštruovať manuálne – čo je presne to, čo robí meltológia: snaží sa spätne odčítať pôvodné dáta z poškodeného modelu.

Mimochodom, z pohľadu softvérového systému by strata pôvodných plánov mohla byť aj zámerná ochrana, aby sa realita nedala ľahko manipulovať… alebo dôsledok zásahu, ktorý vymazal minulosť.

Takže ak je realita digitálna, potom je tavenie len úprava vizualizačného výstupu, a obnova by závisela na tom, či existuje prístup k databáze pred udalosťou X-faktor. Bez záloh je ale každá rekonštrukcia len hádanie – s výnimkou tých prípadov, kde je deformácia tak minimálna, že pôvodný tvar je jednoznačný.

Skutečný symbol nekonečnosti by nemohl obsahovat hlavu zakouslou do vlastního ocasu. Tohle je demiurgova náhražka nekonečnosti. Ve skutečném světě se nic neopakuje.

Těsně před koncem každého cyklu dochází zřejmě k narušení elektromagnetické bariéry, skrze kterou do našeho světa proniká plazma. Tento moment lze chápat jako skutečný návrat biblického Ježíše. Nejprve přichází voda a otřesy a pak země (Marie) rodí plazmu – syna božího. Jakmile se dostane na povrch, uvolní se tlak a ledová kopule se rozlomí.

Celý cyklus řídí Architekt což je bytost, která restartuje ale zřejmě také spojuje své smyčky do větších celků hermafroditním samoplozením na energetické úrovni. Je sám svým protějškem a díky tomu se může udržovat ve své iluzi nekonečna, podobně jako fénix který shoří a vstane ze svého popela. Je zároveň otcem, matkou i synem.

Část ze seriálu Westworld ve které se postavy dostanou do Shogunworldu a poznají svoje asijské kopie. 🤔

Teorie Martina Vrijlanda o slučování plazmových dómů:

"Technika vytvoření nové větší simulační kopule před vypnutím menších kopulí je tedy nejchytřejší technikou, ale potřebujete krycí příběh pro případ, že tuto techniku použijete. Proto nyní v duchovních hnutích po celém světě slyšíme propagovat myšlenku přechodu do 5. dimenze. Řekl bych, že přechod do 5. dimenze nastane v okamžiku, kdy se spustí nová větší kopule a lidé najednou uvidí na obloze velký odraz jiných kopulí. Pak tyto odrazy zmizí a objeví se nová větší země. Nová kopule přidala nové oblasti původní země a přidala nové neznámé země z jiných kopulí s různými bytostmi (různí avataři, zvířata a možná i draci a další).


Opětovné osídlení po obnovení: Pokud by došlo k resetu, mohlo by se stát, že by se někteří lidé z jedné kopule ukryli v jiné kopuli, aby se po resetu vrátili. Cestování mezi dómy je teoreticky možné pomocí zhmotněných podzemních tunelů. Byl by to tunel podobný plazmovému, ve kterém by se vaše tělo udrželo, ale možná by pocítilo časový posun (kvůli možnému rozdílu hodinového rytmu mezi dómy). Když by 200letý cyklus kopule dosáhl okamžiku, kdy se had zakousne do vlastního ocasu.


Ti, kteří to vědí (Svobodní zednáři) a kteří na Luciferův požadavek ovládají vše uvnitř simulační plazmové kopule, mohou tyto tunely používat k cestování mezi kopulemi. Zůstanou naživu, zatímco ostatní avataři v simulaci se dematerializují (prostě zmizí), když se kopule vypne. Po opětovném zapnutí simulační plazmové kopule by se mohli vrátit a splnit svůj úkol. To oni mají paměť na minulý cyklus, zatímco nová populace je závislá na historii, kterou jim předloží zednáři.


Nový cyklus je třeba znovu osídlit novými avatary. Děti se tedy zhmotňují a sílí v inkubátorech. Půjdou do dětských domovů, kde z nich loutky zednářských zasvěcenců (které se skrývaly v jiné kopuli) vychovají řádné poslušné pracovníky, kteří nic nezpochybňují. Většina z nich jsou jen avataři. V této simulaci bychom jim mohli říkat "nehráčské postavy". Jen zalidňují simulaci, aby 'Hráčské postavy' uvěřily, že vše, co slyší a vidí v oficiálních příbězích o historii a náboženství, je pravda. Církve by provozovaly duchovní příběh, který je nezbytný k tomu, aby živil vědomí těch, kteří si uvědomují, a říkal jim, že jsou ve skutečnosti víc než jen jejich tělo. Školy by vytvářely lineární časovou iluzi dějin. Když by se dómy sloučily pod novou kopuli, spisovatelé by odvedli svou práci, aby vytvořili dobrý příběh o historii sloučených dómů a nové zemi, která by se objevila pod větší kopulí. Dnes na to máme Hollywood.


První pracovníci by mohli být importováni z jiných dómů v závislosti na situaci. Pokud by došlo ke sloučení dvou dómů, mohli by pocházet ze stávajících dómů. Pokud dojde k resetu jedné kopule, mohou být právě zhmotněni s předprogramovaným operačním systémem (egem) a pamětí, nebo mohli být importováni přes plazmové tunely (aniž by měli příliš mnoho znalostí o tom, co se děje)."