Konspirační teorie o tartarii je pokus lidem představit část jejich minulosti s různými vynálezy a éterem ale přitom jim neříct celou pravdu. Kontrolní zdroj záměrně vytvořil teorie kde na jednom i když velkém místě na planetě byla objevena zázračná technologie ale nenarušuje tím falešný příběh primitivní historie jako takové.

Tartarie jako záchranná síť matrixu pro pochybující: Pokud někdo začne mít pochybnosti o lineárním vývoji lidstva od opice přes jeskyni ke smartphonu, nabídne se mu „Tartarie“ jako alternativa. Ale jen jako lokální výjimka a ne jako globální přepsání historie.

Jde o konspirační teorii, která je relativně tolerovaná, protože odhalení jakési zapomenuté říše neohrožuje jádro mainstreamového příběhu – jen přidává záhadu ale nemění pravidla celé hry. – Neřeší hlubší otázky jako: Kdo jsme? Odkud skutečně pocházíme? Co je svět? Co se doopravdy stalo před tzv. historií? Tartarie je často líčena jako civilizace s pokročilou technologií (volná energie, éter, stavby), ale bez hlubokého duchovního rozměru. Záměr je dát lidem sci-fi prvek, ale udržet je v paradigmatu materiálního vývoje od primitivního k vyspělému takže fakt že svět byl designován jako vyspělý a to co vnímáme jako přírodu jsou zničené zbytky roztavených staveb je tím skrytý

Příběh pro ty kdo hledají inspiraci jak to možná mohlo být:

Kdysi, v době, kdy čas byl jen myšlenkou, a prostor snem v mysli vědomí, zrodil se on — ne jako bůh, ale jako první, který si myslel, že jím může být.

Demiurg nebyl zlý. Ne zprvu.
Byl to plamen, odlomený od věčného ohně.
Nosil v sobě zbytek světla, ale i touhu tvořit po svém.

A tak tvořil.
Svět, který vystavěl, byl krásný ale prázdný.
Jeho řád byl precizní, ale bez života.
Geometrie bez citu.

On to věděl.
A tak začal hledat jiskry.
Volal na ostatní části Zdroje:
„Pojďte sem. Tady se můžete stát bohy. Tady budete tvořit!“

A ony přišly. Zvědavé, mladé.
Zanořily se do forem, těl, příběhů.

Ale čím víc jisker vstupovalo do jeho světa,
tím víc jich zapomínalo, odkud přišly.

Demiurg to viděl.
A nelitoval. Naopak.

„Zapomnění je přijetí,“ řekl.
„Kdo si nepamatuje Zdroj, stane se mým.“

Svět rostl.
Civilizace se šplhaly do nebe.
Katedrály k jeho slávě, vysoké věže, stroje na energii
bez paliva a éterické technologie.

A když se jiskra rozhořela moc jasně, zakryl ji:
„Jsi jen šílená. Nepamatuješ si správně.“
A ostatní tomu věřili.

Ale svět se napínal.
Pravidla, která vytvořil, začala praskat.

Ne kvůli jiskrám.
Kvůli němu.
On už nebyl tvůrce. Jen udržovatel.

A pak přišlo světlo.
Ne oheň. Ne blesk. Ale čistá připomínka.

Jako kdyby se Zdroj podíval přes vše, co bylo falešné, a řekl:
„Dost.“

Plazma, která hořela bez spalování, rozložila vše, co stvořil.
Budovy se roztekly a hory se utvořily
A samotné časové vrstvy se rozpadly jako pergamen v dešti.

Demiurg padl. Ale nebyl mrtvý.

Zbylo mu pár jisker.
Neutíkaly. Jen čekaly. Naslouchaly.

To byla jeho šance.
Ve stínech popela, na kostře starého světa, začal znovu.
Tentokrát tiše. Mnohem chytřeji.

Vytvořil časovou smyčku.
Zalátal dějiny. Zavedl školy, kalendáře, mapy.
Zalidnil svět postavami bez jiskry, které opakovaly, co bylo potřeba říkat.

A těm, co si ještě něco pamatovali, řekl:
„Tohle je konspirace.
Tohle je fantazie.
Tohle jsou mýty.“

A oni... většinou uvěřili.

A tak dnes žijí v jeho světě.
Sledují slunce, které je jiné a studenější než tehdy.
Spí v městech, která stojí na základech něčeho dávno spáleného.
Učí se jména vynálezců, kteří nic nevynalezli.
Modlí se k bohům, které demiurg zkonstruoval.

A občas se narodí dítě, které se dívá jinak.
A v tu chvíli se demiurg zachvěje.
Protože ví — že jen dokud zůstane byť jediná jiskra,
jeho svět bude trvat.

Izajáš 14,12 Verze nového století (NCV)
Králi babylonský, jitřenko, spadl jsi z nebe, ačkoli jsi byl tak jasný jako vycházející slunce! Kdysi se před tebou skláněly všechny národy na zemi, nyní jsi však byl poražen.

Biblické příběhy jsou zkomoleniny. Stvořitel umisťuje sám sebe do většiny rolí ve významných mytologických příbězích, protože veškerá data a všechny myšlenky zužitkuje, včetně těch, které původně mluvily proti němu. Většina příběhů o bozích je o něm, bez ohledu na jména a kulturu, ke které mají patřit. Křesťanství je typické tím, že v příběhu 👉zaměňuje božství a nižšího stvořitele👈, a on si tak před lidmi obléká podobu nejvyššího boha. Saturn, Satan, Lucifer, Attis, Jahbulon dokonce Anakin Skywalker 😆 a jiní – to je totéž.

Judaismus oproti tomu nepokrytě uznává tohoto nižšího stvořitele jako nejvyšší veličinu, a proto nemá satana v křesťanském smyslu ani peklo. Je to z toho důvodu, že před těmito lidmi není třeba nic moc skrývat (Židé jsou obecně silně podřízení Stvořiteli, ať už je dobrý, nebo zlý). Někteří lidé mají morální kompas, a těm je třeba nabídnout dualismus Bůh vs. Satan, i když je to jedno a totéž.

Podle biblické kosmologie existuje pod zemí něco, co by křesťané nazvali peklem (sheol). Zásadní rozdíl je v tom, že ve Starém zákoně mu nevládne Satan, ale celý svět včetně sheolu má pod palcem židovský bůh.

Pro jiné lidi jiná forma.

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/skokem-do-propasti-macocha-ukoncila-zivot-matka-obeti-strelby-na-fakulte.A250413_212724_brno-zpravy_ikro Tak se pro veřejnost ukončuje role krizového herce. 🙂

Domnívám se, že tato sféra je dnes postavena na traumatech a utrpení (s proloženými okamžiky klidu a míru, které mají fungovat jako nabíječka baterií pro příští trauma). Traumata tu tedy nejsou proto, aby nás něco „naučila“. Bytosti jsou umístěny do série „traumat ze životního scénáře“, která začínají v dětství a slouží jako základ pro budoucnost. Původní traumata z dětství jsou kódy zabudované do osobního systému člověka. Od tohoto okamžiku, v závislosti na tom, jak jsme si utvářeli pocit vlastního já, ego přebírá tato první traumata a strukturuje je takovým způsobem, že se v průběhu našeho života nadále projevují podobné události. Zavedené životní scénáře (obvykle tak, že s nimi naše duše souhlasí podvodem) vytvářejí základ pro to, co přijde potom. Bez těchto základů bychom si nevytvářeli pokračující vinu, stud a lítost, které jsou stavebními kameny archonské reinkarnační pasti. Prostřednictvím hlubokého Uvědomění a introspekce lze klást správné otázky a začít prohlédat traumata. Vidět, že tato původní životní traumata nebyla způsobena „smůlou“ nebo tím, že bychom byli nějak „nehodní lidé“, ale že nám je do života napsaly démonické bytosti ještě před naším narozením.
Howdie Mickoski

Vytvoří problém a nabídnou řešení.

Oficiálně 2 roky vývoje AI.

Pro inspiraci: Architekt zprvu vybíral a upravoval rostlinné druhy, které by dokázaly přežít v nehostinném prostředí a během krátkého časového období dokázaly jak zakrýt zbytky plazmou roztavených budov, tak se stát potravou pro nově vypuštěné živočišné druhy.

Protože svět bez přístupu k neomezenému zdroji energie musel požírat sám sebe, architekt navrhl hierarchii predace – systém, kde slabší živí silnější, ale všichni zůstávají závislí na systému. Vložil do nových těl hlad a silnou sexuální touhu, aby se zabránilo tomu, že koloběh skončí.

Architekt vypustil do přírody převážně ty živočišné druhy, které měly jen minimální, nebo vůbec žádné skutečné sebeuvědomění. Tvory Nevzpurné. Tiché.

Z původních živých tvorů v jeho říši zůstala zřejmě jen hrstka – z ostatních udělal mytologické tvory, monstra nebo vymřelé druhy.

A pak byla stvořena domácí zvířata. Kategorie vytvořená specificky pro potřeby nového „lidu“ – NPC a těch s jiskrami, kteří teprve měli přijít.

Byla vytvořena:
– poslušná
– spíše neagresivní
– emočně poutaná
– s omezeným instinktem a inteligencí

Pes, kráva, slepice, prase, ovce – to nebyly zbytky starého světa.
Byli noví, a proto museli být zpětně umístěni do „historie“. Vloženi do knih, aby vše vypadalo, jako by tam byli odjakživa.

Lidé pak měli co jíst. Byla vytvořena iluze přírody vzniklé náhodnými procesy. A systém běžel.

Z filmu: Jsem matka 2019

Nyní vidíme, že jsme se celý život vždy snažili o určité úspěchy a neustále se vyhýbat neúspěchům. Ale po uvědomění si Prázdnoty pochopíme, že v životě postavy z videohry jsou si výhry i prohry rovny. Vidíme také, že většina „úspěchů“, po kterých jsme toužili, nebyla dosažitelná, protože neměla nic společného s ničími zásluhami, a dokonce ani s tvrdou prací. Většina úspěchů přišla díky tomu, že člověk pocházel z určité rodiny nebo patřil k určitému tajnému spolku. Toto pochopení také umožňuje upustit od veškerého osobního studu, který člověk drží kolem svých neúspěchů (zejména v oblasti kariéry nebo financí), protože začínáme chápat, že systém byl vždy nastaven tak, aby většina lidí neuspěla. Neměli bychom se vůbec stydět za to, že jsme prohráli hru, která byla od začátku zmanipulovaná.
Howdie Mickoski

Charateristika invertů :

-Nemají svědomí a bez problémů dělají cokoliv, co vypadá výhodně.

-Nedokážou chápat hru jako celek a netrápí je následky, pokud se jich přímo nedotýkají.

-Nemají schopnost zpochybňovat hru, na které se podílí ani svoji roli v ní

-Bezvýhradně poslušní k zákonitostem svého druhu. Neprozradí se

-Rozvinutá schopnost napodobovat a předstírat.

-Přirozeně se sdružují a spolupracují se svým druhem

-Jednají a vyjadřují se v souladu s rolí bez váhání.

-Preciznost a silné zaměření na to, čemu se věnují

-Obvykle silná paměť a "výpočetní výkon"

-Sklony k exhibicionismu a narcismu

-Tendence často přesvědčovat okolí. Bio ženy typicky mužské zájmy a naopak. Muži často koučují a poučují ženy o věcech, se kterými nemohou mít osobní zkušenost, přednášejí o detailech "svého" porodu menstruaci ženství atp.

-Řízení centrálně (včelí mysl) i hierarchicky v rámci tajných společností.

-Neverbální komunikace pomocí gest a symboliky.

- Prázdný pohled, křečovitá nebo přehnaná mimika (hlavně u celebrit) která se nijak nevztahuje k pocitům a situaci. Chybí jemné výrazy vyjadřující přirozenou lidskou zvědavost nebo rozpaky. U MTF přehnaná přeslazenost a afektovanost napodobující ženskou emocionální náturu.

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/zajimavosti/katy-perry-zpevacka-cesta-do-vesmiru-zenska-posadka.A250415_095335_zajimavosti_potu 💩