Endsieg?

Ta tupá vydra z titulu "předsedkyně evropské komise" prohlásila, že EU bude podporovat Ukrajinu BEZ VÝHRAD a BEZ OHLEDU NA USA.

Což je hazardérství za hranou zločinu.

1. každý další den války, zajistěný podporou EU, výsledky nezmění - Ukrajina prohrála, USA to chtějí ukončit, Ukrajincům se nenarodí nové miliony branců. Je to jen agonie, stojící ca 1000 mrtvol denně.

2. pokračoval by hospodářský propad, a to až na dno.

3. pokud by ta "podpora" byla přece jen účinná, tj. působila Rusům vážnější problémy, nezbylo by jim, než dekapitovat brusel. USA by nejspíš neměly nic proti.

Zatímco bod 3. lze pokládat za pozitivní (i když - proč to zase nechat na Rusácích?), bod 2. je negativní, a za 1., záměrné a zbytečné prodlužování války, zasloluží vydra přesně to, čeho se nejvíc bojí.

Odhalení tajemství války

Autor: I. Šamír Příliš mnoho prvků ukrajinské války nedává smysl. Proč Rusko dělá svůj pohyb na západ tak pomalu? Proč nedochází k rychlým a rozhodným úderům, jiným pro ně nebo proti nim? Jaké jsou skutečné plány USA a Velké Británie? Chtějí snad USA podkopat Rusko? Setkal jsem se se švédským profesorem Z [RZ], mužem s obrovskou vzdělaností a hlubokým porozuměním, abych mu položil tyto otázky. Profesor Z se domnívá, že ukrajinská válka má smysl pouze tehdy, pokud předpokládáme, že jde o válku USA proti Evropě o americký dolar. USA mlátí Ukrajinou Rusko po hlavě a krvácí EU. Velká Británie se snaží vykrvácet jak USA, tak EU. Proč to dělají? Jaký je jejich cíl?

Prof. RZ: Nejdůležitější otázkou je osud amerického dolaru. Konkrétně jde o jeho nadvládu v ekonomickém světě.

Jen tato nadřazenost přináší USA příjem až bilion dolarů ročně. A nejde jen o peníze. Vojenská síla USA je úzce spjata s nadřazeným postavením dolaru. Bilion dolarů, který USA získávají ze světa, je z velké části vynakládán na udržování amerického vojenského komplexu.

Není možné, aby USA nechaly dolar sklouznout na druhé nebo třetí místo mezi světovými měnami. Pokud se tak stane, většina dolarů uložených v zahraničí (a je jich více než 7 bilionů) se jako tsunami nahrne zpět k břehům USA. Inflace by prudce vzrostla a životní úroveň by klesla jako kámen. Následná politická bouře by mohla zemi snadno rozvrátit. USA tedy raději uvidí, jak jde svět ke dnu, než aby tolerovaly zánik dolaru. To platí zejména za Trumpovy vlády.

Nyní se nabízí otázka – kdo ohrožuje dolar? Obvyklou odpovědí je Čína, protože je to jediná země s dostatečně velkou ekonomikou, která tu americkou předčí. To je pravda, ale v mezinárodním obchodě je čínský jüan až na čtvrtém místě s méně než 5 % všech plateb. Na celosvětových devizových rezervách se jüan podílí pouze 2 %, zatímco na americký dolar připadá 58 %, tedy téměř 30krát více! To z jüanu činí potenciální, nikoli však bezprostřední hrozbu pro dolar. V čínském přeshraničním obchodě však jüan v poslední době překonal dolar, pokud jde o objem obchodu. Čínská hrozba pro dolar tedy skutečně roste.

Na euro však připadá 20 % světových devizových rezerv. Tato pětina všech rezerv by místo toho mohla být denominována v dolarech. Euro tedy „ukradlo“ čtvrtinu pozice dolaru, což je desetkrát více než jüan. To je důležité, protože světové měnové rezervy rostou stejně rychle nebo rychleji než světová ekonomika, což si každoročně žádá více rezervních měn. Vydávání této měny a její posílání do zahraničí k uložení jako investice nebo výměnou za komodity vyrobené v zahraničí je v podstatě... no, tisk peněz. Nic nemůže být tak výnosné jako tohle. Proto je euro v současnosti největší hrozbou pro dolar. A tak je objektivně EU hlavním nepřítelem USA.

IS: Ale před vznikem eura hrály jeho roli jiné evropské měny, například marka D, francouzský frank a další. Ty také sloužily jako světové rezervy.

RZ: To je pravda, ale konsolidací těchto měn (a dnes již 20 zemí nahradilo svou měnu eurem a očekává se, že minimálně 6 dalších tak časem učiní) se euro stalo mnohem silnějším a žádanějším pro uchovávání hodnoty než kterákoli z těchto předchozích měn. Možnou výjimkou byla marka D, ale německá ekonomika byla příliš malá na to, aby mohla vážně konkurovat americké.

IS: Musí to z EU nutně dělat nepřítele USA? Mohou to být jen přátelští konkurenti, které spojují společné politické a vojenské cíle?

RZ: Mohly by, a skutečně jimi byly. V minulosti se EU a USA těšily kooperativním vztahům. V prosinci 1999, kdy bylo zavedeno euro, měla EU silnou podporu USA. Prezidentem byl Bill Clinton a USA hospodařily s rozpočtovým přebytkem a těžily z růstu EU. V roce 1995 byla v Madridu podepsána Nová transatlantická agenda, která slibovala užší spolupráci. NATO se rozšiřovalo a USA k tomu potřebovaly podporu EU.

Zpočátku se euro nezdálo být vážným soupeřem dolaru. Začínalo na 1,17 USD, ale brzy kleslo pod paritu a během několika let pomalu rostlo. Situace se však změnila, protože EU rostla rychleji než USA a v roce 2007 ekonomika EU poprvé překonala USA v nominálním vyjádření. Tehdy měla EU téměř 500 milionů obyvatel oproti přibližně 300 milionům v USA. Krize rizikových hypoték zasáhla ekonomiku USA, což posílilo ekonomickou převahu EU. Dne 18. července 2008 dosáhla hodnota eura 1,60 USD.

Američtí bankéři na tento den nikdy nezapomenou ani neodpustí. Pocit nadřazenosti přiměl evropské představitele k diskusi o nahrazení dolaru zvláštními právy čerpání (SDR), která se skládají ze 44 % z dolaru, 34 % z eura a dalších měn. Dominique Strauss-Kahn, ředitel MMF a potenciální francouzský kandidát na prezidenta, byl jejich hlavním zastáncem.

IS: Nechvalně známý DSK!

RZ: Ano, ten. V květnu 2011 byl v New Yorku zatčen kvůli obvinění ze sexuálního napadení. Z MMF odstoupil a trestní obvinění bylo staženo. Jsem si jistý, že žádná souvislost. Ale myšlenka nahradit dolar zvláštními právy čerpání zemřela spolu se Strauss-Kahnovými prezidentskými ambicemi.

Dolar přežil, ale Američané vzali na vědomí: EU není přítel. Zdálo se, že evropské elity čekají na klopýtnutí USA a touží po kontrole nad mezinárodními financemi. Od té doby se zdá, že politika USA je zaměřena na zadržování nebo dokonce zničení EU, aby jí zabránila dosáhnout nadvlády.

Tato změna politiky si vyžádala čas. Zpočátku, když byly ekonomiky USA a EU podobné velikosti, se hovořilo o zóně volného obchodu. Diskuse o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) začaly v roce 2013, přičemž první návrh unikl v roce 2014. Mezitím se ekonomika USA zotavila a rostla rychleji než ekonomika EU.

Pak přišel brexit. Zajímavé je, že jej iniciovala vládnoucí Konzervativní strana, jejíž oficiální stanovisko znělo Zůstat. Referendum bylo konzultativní, bez formální povinnosti realizovat jeho výsledek. V červnu 2016 se 52 % hlasujících vyslovilo pro odchod z EU, čímž se země rozdělila. Anglie a Wales, s výjimkou Londýna, byly převážně pro Brexit, zatímco Skotsko a Severní Irsko hlasovaly pro Remain. Za této situace, pokud britská elita myslela vážně, že chce v EU zůstat, měla k tomu dostatek příležitostí.

Vzpomínáte, jak britská vláda nechtěla vydat Augusta Pinocheta dychtivě čekající španělské justici? Ta měla všechny právní důvody očekávat jeho rychlé vydání, ale k tomu nikdy nedošlo. S brexitem to však bylo jinak.

Navzdory možnostem setrvání v EU a posunu veřejného mínění směrem k setrvání se o brexit tvrdošíjně usilovalo. Spojené království opustilo EU po 47 letech členství a ukončilo tak dvě generace britské evropské identity.

IS: Znamená to nutně, že se EU stala nepřítelem USA? Mohou to být jen přátelští konkurenti, které spojují společné politické a vojenské cíle?

RZ: Mohly by, a také jimi byly. Když došlo k brexitu, EU výrazně oslabila. EU přišla o 80 milionů lidí. A co je ještě důležitější, její ekonomika se zmenšila o 17 % a stala se opět výrazně menší než ekonomika USA. Euro vůči dolaru kleslo na dřívější úroveň. Jednání o TTIP se zadrhla, a když se v roce 2016 dostal k moci Trump, fakticky zanikla. TTIP byla koncipována jako sňatek rovných s rovnými, ale USA byly opět větší.

IS: Od té doby se rozdíl mezi ekonomikami EU a USA jen zvětšil. Znamená to, že USA nakonec zvítězily a že EU už není nepřítelem?

RZ: Tak jednoduché to není. Na první pohled se nominální HDP USA od roku 2008 zdvojnásobil, zatímco HDP EU vzrostl pouze o 30 %. Podle parity kupní síly (PPP) jsou však obě ekonomiky stále zhruba stejně velké. Hrozba EU pro USA tedy stále existuje.